K Lidlu přijel autem, co mu koupil bohatý tatík. Značkové oblečení, v puse cigáro, které skončilo na chodníku před vchodem do obchodu. Vedle něho spolužačka, co obdivovala hlavně jeho auto a také peníze, kterých měl vždycky dost.
Nejdřív mluvili o škole. Evidentně považovali studium na gymnáziu za nutné zlo a těšili se, že snad za pár dnů odmaturují. Když se jim do cesty připletla paní, která kvůli svým berlím jen stěží ovládala nákupní vozík, začali nadávat na důchodce. Než jsem zaplatil u pokladny, slyšel jsem ještě, jak říká: “Jestli si myslí, že budu dělat na jejich důchod, tak to se teda mýlí.“
Občas se podívám na internetové diskuze mladých lidí. Když čtu názory některých z nich, kroutím nevěřícně hlavou. Nemají rádi cikány, cizince a v poslední době ani staré lidi. K tomu mají představu, že jejich život bude jeden velký mejdan. Děti mít nechtějí, protože kdo by se s nimi otravoval? To by pak ani na dovolenou nemohli jet...
Vím, že takoví nejsou všichni mladí, ale těch, kteří smýšlejí podobně, přibývá. Naučili jsme je žít pohodlným životem. Moc nepřemýšlet o tom, co bude zítra. Klidně žít i na dluh. Hlavně, že se mám dobře teď. A děti? Ty neplánují, tak proč nedat ve volbách hlas těm, co slibují hory doly?
Cestou domů jsem o těch dvou přemýšlel. Podle toho, jak vypadali, asi nikdy v životě nepracovali. Mladému frajírkovi tatík nejspíš vše naservíroval až do postele a jeho kapesné by mu záviděl leckterý z kritizovaných důchodců. Zatím umí jen utrácet peníze, na kterých nemá žádnou zásluhu. Co s ním bude, až táta umře nebo zkrachuje?
Když při jeho odjezdu od obchodu zakvílely pneumatiky, řekl jsem si sám pro sebe: “To by mne zajímalo, kdo bude jednou dělat na tebe, frajere?“
