Díky pohádkám jsem už jako dítě věděl, že správný král má mít na hlavě korunu, jako symbol svého práva vládnout ve své zemi. Čím mocnější a bohatší vladař, tím honosnější a dražší koruna.
Když Pilát potvrdil pro Ježíše trest smrti, umyl si ruce, aby vyjádřil, že to není rozsudek, se kterým by přišel on, ale že případná vina za nevinnou smrt padá na velekněze a zástup, který volal" Ukřižuj!"
Pak Pilát předal Ježíše svým vojákům, kteří se měli postarat o vykonání rozsudku. Právě od vojáků se Ježíš dočkal zvláštní korunovace: Vladařovi vojáci dovedli Ježíše do místodržitelství a svolali na něj celou setninu. Svlékli ho a oblékli mu nachový plášť, upletli korunu z trní a posadili mu ji na hlavu, do pravé ruky mu dali hůl, klekali před ním a posmívali se mu: "Buď zdráv, židovský králi!"
Plivali na něj, brali tu hůl a bili ho po hlavě. Když se mu dost naposmívali, svlékli mu plášť a oblékli ho zase do jeho šatů. A odvedli ho k ukřižování. (Matouš 27,27-31)
Vyrůstal jsem v rodině kazatele. Ve škole, kde to všichni věděli, jsem si díky tomu zažil spoustu výsměchu a urážek. Nejen od spolužáků, ale i od učitelů. Vzpomínám, že jsem si ve druhé třídě přál, aby byl můj táta raději topičem v kotelně. Věřil jsem, že pak bych měl od těch nesnesitelných posměváčků pokoj.
Dnes už vím, že bych si moc nepomohl. S urážkami kvůli své víře i s posmíváním se setkávám celý život. Vlastně už je dnes beru jako součást mého života. Lidé totiž nemají rádi, když se od nich někdo odlišuje a často to umí to dát najevo pěkně nepříjemně.
Pokud přijmu Ježíše Krista, musím počítat s tím, že se můj život radikálně změní. To, co mne dřív přitahovalo, bez čeho jsem si neuměl představit svůj život, najednou ztratí svůj lesk. Hodnoty, které se mi dříve zdály být nudné a nezajímavé, mne najednou začnou přitahovat. Nakonec si té proměny začnou všímat i lidé v mém okolí. A většina mi nebude tleskat, protože už s nimi nepotáhnu za jeden provaz.
Je to celkem logické. Představte si třeba takového Matouše nebo Zachea. Dokud byli celníky, jejich smyslem bylo bohatství. Možná bychom o nich mohli říci, že "kradli jako straky". Nakonec, takoví tehdy byli všichni celníci. Pak jejich životní cestu zkřížil Ježíš.
Něco se změnilo. Vlastně ne. Všechno se změnilo. Zacheus, když slezl ze stromu, z něhož pozoroval Ježíše, prohlásil: "Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně." (Lukáš 19,8)
Ani Ježíš to neměl snadné. Při zatýkání prohlásil: "Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud." (Jan 18,36) Každý, kdo se setkal s Mesiášem, velice brzy poznal, že není z tohoto světa. Někomu toto poznání pomohlo uvěřit, že se setkal se Spasitelem. Jiní se mu pro jeho odlišnost vysmívali a uráželi ho. To byl i příklad římských vojáků, kteří Ježíše bezdůvodně uráželi.
Pane, těším se, až mi jednou dáš na mou hlavu korunu vítěze. Do té doby mi dej sílu nést někdy i trnovou korunu urážek a posmívání.
