Prohlížím si čtyři jablka. Už několik dnů leží na bílém ušmudlaném parapetu kuchyňského okna. Potřebuji jen dvě, jedno pro mne a druhé pro kamaráda Vitalije.
Dvě jablka už začínají hnít. Zbylá dvě jsou ještě pěkná, ale je mezi nimi velký rozdíl! Co s tím? Jaké dilema se může stát z obyčejné činnosti jako je výběr a pojídání jablek. Držím jablka v dlaních, prohlížím si je. To veliké žluté bych chtěla sníst. Ach! Jenže pak na Vitalije zbyde druhé jablko, malé, zelené s černými puntíky. No a to je přece trapné. Sice je budeme jíst v šeru a rozdíly nebudou tolik vidět...
Jenže když budu jíst krásné jablko a budu vědět, že on jí zelenou puntíkatou potvoru, nebudu se cítit dobře. A krájet jablka, abych své dilema zakryla, se mi nechce. Stále zírám na jablka a vzpomínám na jiné situace, kdy jsem se dělila o pochoutky, kterých bylo málo... Dobře, vezmu si zelené jablko, stejně jsem menší než Vitalij. Podávám mu žluté jablko a vlezu si na postel, kde uprostřed trůní počítač. Díváme se totiž na film. Zakusuji se do černozeleného jablka... Mmm, na to jak hrozně vypadá, je dost chutné.
"Brr," povídá najednou Vitalij, " takové kyselé jablko!" "Cože? Vždyť jsem ti dala to lepší", odpovídám, beru jeho jablko a ochutnávám ho. Ano, je daleko kyselejší než to mé. "Chceš moje? Je sladké, je teda trochu ošklivé..." nabízím mu jablko a hlavou mi proudí celá ta dramatická doba rozhodování a pokušení u parapetu.
"Ne, to je dobrý," říká Vitalij, kouše do svého jablka a po chvíli pokračuje: "Tady je jasně vidět, že když dáš to nejlepší, dostaneš nakonec ještě víc." Přikývnu a myšlenky mne odnesou do vzpomínek, kdy se v životě udály magické věci právě tím, že si lidé dali to nejlepší, co měli.
