Je noc. Chci domů. Jo, říkám si, to nezrychlím. Na trolejbus musím počkat, z čekání se nijak nevykroutím. To je realita, na si přece nemůžu stěžovat. Vždyť jsem vlastně úplně šťastný člověk. Ukusuji lavaš a čekám...
Sedím už v tolejbuse, koukám z okna na svítící reklamy, autobusy, auta. Půlhodinovou jízdu holt musím přežít. Z toho se nevykroutím, to je realita, chlácholím opět svou vnitřní netrpělivost a prohlížím si lidi kolem sebe. Kolem mne sedí mladí lidé se sluchátky a hudbou, se svým vlastním světem. Přes uličku naproti je postarší žena, střetáváme se pohledem. Vpředu se baví několik babiček. My všichni jedeme domů.
No jo, ale my najednou nikam nejedeme. Stojíme! Začínám pomalu chápat ty podivné zvuky, které se ve mně prolnuly s myšlenkami na teplou koupel, jídlo a spánek. My nikam nejedeme! Řidič vyběhl ven. Začaly se ozývat rány -- aha, spravuje trolejbus. Nikdo nevystupuje, nikomu se nechce přesedat. Všichni jsme pohrouženi do sebe, jen rozhovor babiček nabírá na síle a živosti.
Náhle se prostorem roznese ženský hlas. Jedna z babiček zpívá starou ruskou píseň. Je poznat, že zpívá často. V jejím hlase můžete zaslechnout spoustu tónů a barev, které normálně lidé do zpěvu nedávají, alespoň u nás v Čechách ne. Lidé se začínají usmívat, naslouchají. Po písni nadšeně tleskají a žádají další. A babička se nijak neostýchá a zpívá a zpívá!
Žena přes uličku se rozplakala. Kdo ví, jaký se jí s písněmi vybavil příběh a vzpomínka... Mladí lidé kolem mne se tváří, že se jich zpěv netýká, jen hudba z jejich sluchátek se ozývá trochu bouřlivěji. Zato kolem babičky zpěvačky se seskupil chumel lidí. "Maladěc!" vykřikují. Někteří vytahují telefony a nově objevenou zpěvačku si nahrávají. Ta je viditelně ve svém živlu a opakuje písně, které si lidé chtějí nahrát.
Po několika dalších písních se trolejbus rozjíždí. Za hlasitého zpěvu ruské bábušky se vydává směrem k našim domovům a k našim dalším příběhům...
