Tak máme novou poslaneckou sněmovnu. Trochu mě zaskočila, a asi nejen mě. Kvete nám ve všech odstínech červené a modré – a nic víc. Bude z toho v parlamentu jistě pěkná vystajlovaná zahrádka, protože voliči volili, tak jak to bylo cool. Jenže pro mě je to zahrádka nebezpečně dvoubarevná. Najednou tam strašně postrádám tu zelenou a žlutou.
Žlutou, starý známý mnohými nenáviděný „jazýček na vahách“, nejvlivnější za Josefa Luxe. Rozkročený kolem středu a přirozeně vyvažující extrémy velké strany u moci. Pro ČSSD vždycky připomínka, že, ať se nám to líbí nebo ne, žijeme v tržním hospodářství a musíme to vzít na vědomí a zohlednit to v politice. ODS zase připomínal, že přílišné zbožštění ruky trhu drtí ty drobné, na kterých ale stojí fungování státu. A že bez solidarity ztratí lidé pocit soudržnosti, a tu jim pak nabídnou extremistické strany.
Tihle lidovci. Často vedli celkem hloupou politiku, často mě štvali, byli nudní, byli protivní, byli nevypočitatelní, svým jednáním občas sami působili proti těm hodnotám, které hlásali, pro mnohé byli přímo symbolem zpátečnictví – ale byli JINÍ. A odkazovali k historickým a morálním hodnotám, na které by mnozí rádi zapomněli, ale které pořád jako kořen vězí v naší národní identitě. A když se přesekne velký kořen stromu – těžko říct, jak celý strom dopadne.
Je sice pravda, že dost velký počet členů KDU skončila v TOPce – ale ty už trend KDU dlouho štval. Myslím, že ve svém srdci byli už dávno modří – a teď jen promodrali až na povrch. Dali vale té nesrozumitelné komplikované politice ve prospěch přímočaré nekomplikované RUKY TRHU, a zmodrali o to víc než ODS, oč déle jim v tom jejich mateřská strana bránila.
A postrádám zelenou. Vlastně jedinou stranu, která vytrvale připomíná, že na naší fyzické úrovni jsme součástí jediného velkého celku – životního prostředí a vesmíru. Občas mě taky štvali – někdy jsem měla pocit, že u nich mají žáby protekci před lidmi. A já mám žáby ráda, pouze z prostého pudu sebezáchovy bych prosila, aby zelení hájili jak žáby, tak lidi. A taky si nejsem jistá, jestli jaderná elektrárna není nakonec nejlepší řešení (pokud ovšem nebouchne, že?). Ale znovu: ať už mě štvali čímkoli, kdo je teď ve sněmovně nahradí? A kdo bude hlídat, aby skutečnou vládou ČR nebyl ČEZ a další monopoly?
Václav Klaus se může ovšem radovat: zdá se, že se naplňuje jeho nejvřelejší touha: aby naše planeta Česko byla výhradně modrá, nikoli zelená. (No, v tom ho ještě ruší ty odstíny červené.)
Jak to tak přemílám v hlavě, vypadly nám vlastně ze sněmovny obě strany, které mluvily o tom, že člověka něco přesahuje: lidovci mluví o úrovni duchovní, zelení o místu člověka v celku živého světa.
A zbyly nám ty strany tvrdě pragmatické: jak budeme vyrábět a za co budeme nakupovat a kolik na to budeme mít. To je jistě klíčové, člověk se musí najíst, aby mohl fungovat. Ale pak ještě potřebuje pro něco žít. A RUKA SVOBODNÉHO TRHU tím něčím bude jen pro pár vyhraněných týpků – a těm jejich lenní paní opravdu nezávidím, protože ruka trhu je, ponechána sama sobě, opravdu krutý otrokář.
A taky nám vlastně vypadl celý střed: a to je pro mě hodně špatná zpráva.
Věci veřejné sice deklarují své postavení na středu a svou vůli být svědomím sněmovny – ale jaké svědomí, když všichni podepsali slib, že budou hlasovat vždycky stejně?! Může to možná zabránit chaosu a nevypočitatelnosti, ale umrtví to ducha. Hlasovat podle svého svědomí si každý rozmyslí, když mu jeho partaj vyhrožuje finanční sankcí. A navíc – sami velcí statističtí guruové zařadili vévéčka mezi modré pravicové, tak bych to s tím středem moc nepřeháněla.
Ach jo. Nějak se mi přestalo chtít tu parlamentní zahrádku vůbec pozorovat. Prostě mi tam chybí ty žlutý kytky a zelený stromy. Moc. Víc, než bych čekala. Ta fabrika na moc, co tam teď bude pracovat, mě bude akorát tak deptat.
