Mému tátovi je 87 let, říká se tomu požehnaný věk. Nejspíš už brzy ukončí svou pouť životem, aby zažil největší mystérium, kterému říkáme smrt. Nedávno jsem to prožívala s jeho mladším bratrem.
Pro nikoho z nás to není snadné, když ze života odchází jeden z rodičů. Brečíme, bojíme se opuštění. Už tu nebude ten, kdo mě vodil za ruku, poskytoval jistotu, když jsem byla malá.
Šťastní jsou ti, kteří odcházejí na onen svět v doprovodu milujících lidí. I když stejně jsme na to nakonec sami, na ten přechod na druhou stranu. Jak na filmovém plátně se nám odvine příběh našeho života. Vidíme, jak jsme skutečně žili, komu jsme pomohli, komu ublížili. Jak se naše konání odrazilo na životě našich nejbližších. Jaký měl náš život smysl. Takto o tom mluví lidé, kteří prožili klinickou smrt a vrátili se zpět do života.
Můj tatínek už několikrát vypadal, že je blízko smrti. Poté, co ho srazilo auto na přechodu pro chodce před několika lety, kdy jsem ho doslova tahala hrobníkovi z lopaty. V léčebně dlouhodobě nemocných, kam ho dali na pokoj s umírajícími. Táta to ale nevzdal a postupně se rozchodil. Pak mozková mrtvice, to už vypadalo hůř. Ale zas se rozhýbal.
Znovu našel svůj klid, celoživotní oblibu ve čtení knih a časopisů. Nosím mu čtivo do domova pro seniory, kam za ním chodím s novinkami ze života naší rodiny. Prohlížíme si fotografie v mobilu a já vyprávím. Tátu to docela zajímá, i když mnohé už zapomněl, říká se tomu demence.
Chodím za ním dost často? Můžu udělat víc? Někdy se mně ptá, kdy už smrt přijde, nebo leží a nechce vstát. Apatie. Odmítá jídlo i pití. To už se chystám na poslední loučení. Začnu tedy za ním chodit častěji a on zas ožívá. A co jej tentokrát probralo? Fotografie naší mourovaté kočky, najednou si vzpomene na některou z koček, kterou choval v klíně, na to teplo, hřejivou srst a kočičí vrnění. Sedával na zahradě nebo a kočka s ním. I pejsky míval rád.
Líbí se mu i mé fotky moře v Chorvatsku, cítím, že přicházejí nějaké jeho osobní vjemy, o kterých sice nemluví, ale jsem ráda, že je to pro něj příjemné. Ta vzpomínka.
Odcházím dnes z návštěvy s mnohem lepší náladou než před pár dny, i když tuším, že konečná se blíží. Jen si přeji, aby táta odešel v klidu, vyrovnán se svým životem.
Nebo dokonce s úsměvem na tváři. Jaké to je, tam na druhé straně, mi asi nepoví, to si můžu jen představovat. Kdybych ale já dělala onen „boží soud“, tak by z něj můj táta vyšel velmi dobře. Doufám, že si to jednou naše duše všechno poví. Co jsme díky přítomnosti toho druhého cítili a prožili. Jak jsme se vzájemně obdarovali. Není tu žádný dluh.
Díky, tati, už jsem velká holka. Zvládnu to. A v příštím životě zas klidně na viděnou. :-)
