Neobvyklá individuální dovolená začátkem března, kdy s manželem osm dní procházíme několik desítek kilometrů městem New York. Objevujeme známá místa i místa nečekaná. Je to město plné barev, tvarů, vjemů. I čerstvý vítr tu fouká.
Původně jsem ani nechtěla do New Yorku jet, ztratila jsem víru, že život přináší právě ty události, které se z jistých důvodů mají dít. Proto na úvod obraz o ztroskotání víry od českého malíře žijícího v USA.
Brzy jsem se ale v New Yorku rozkoukala a první fotku, kterou jsem si tu nechala od manžela udělat, byl záběr z ulice, kde natáčeli film Půlnoční kovboj. Ten dům, ve kterém ve squatu žili dva kámoši, už je zbouraný. Potkala jsem tu dva jiné kámoše a s tím černé pleti jsem se i vyfotila. Nesnáším rasismus.
V centru Manhattanu jsme nemohli minout mrakodrapy Donalda Trumpa. Jsou hlídané, ale můžete se podívat dovnitř do prvních tří pater. Dali jsme si tu výbornou kávu a pečivo, v obchodě Ivanky Trump koupili suvenýry. Nejdřív jsme tedy prošli bezpečnostním rámem.
Bezpečnostní opatření jsou už součástí zdejšího života, nijak zvlášť to ale nikoho neomezuje. V ulicích je čilý ruch. Potkáváš turisty i místní, lidi všech sociálních skupin, barev pleti, životního stylu. Je to super organismus.
Kromě křesťanských chrámů se podíváme i do budhistické svatyně a to rovnou té největší, kterou mají v Chinatownu. Fotit se tu sice nemá, ale budhisti jsou vlídní, nechávají nás si vše prohlédnout a v klidu posedět. Klid pak nacházím i u františkánů.
Můj manžel rád inscenuje fotografie podle známých scén z filmů, má proto v batohu připravené černé brýle, kterými se připodobním Audrey Hepburn. Ocitáme se na místech, kde se i ona dívala do výloh.
Mě obchody popravdě příliš nezajímají, nejsem zrovna konzumní typ. Ráda ale pozoruju cvrkot. Moc se mi líbí třeba procházka po Brooklynském mostě. Tady můj manžel vytvoří i svou nejspíš nej newyorskou fotku.
Pozoruju lidi v ulicích, jsem zvědavá, zda tu potkám ještě některé z původních obyvatel indiánské krve. Většinou si ale netroufnu fotit lidi přímo na ulici, tak alespoň tato žena, nějaká expertka, kterou zpovídali v televizi.
S indiánskou kulturou se pak potkám ještě způsobem, který jsem vůbec nečekala. Při procházce na pláži v Coney Island, kde sbírám lastury, najdu medailon s motivem Panny Marie z Guadalupe. Jedná se o motiv zjevení ženy indiánské podoby v 16. století, která se stala patronkou Mexika a poté celé Latinské Ameriky. Nechala totiž po sobě hmatatelnou stopu. Obraz na plátně, který se před svědky objevil na plášti zmíněného indiána (v té době již křesťana). Ten obraz mají v Mexiku dodnes a chodí se k němu modlit milióny lidí. Jedná se o největší mariánské poutní místo na světě. Podrobně ten příběh popisují kolegové na wikipedii.
A nemůžeme vynechat zdejší galerie výtvarného umění. V Metropolitní galerii nacházíme mnoho krásy.
Tak neváhejte taky vyrazit za novými zážitky. Stojí to za to poznávat svět. Cestou tam jsem si četla jeden z cestopisů Ládíka Zibury, ten chodí dlouhé trasy pěšky a myslím, že by neměnil. Poznávat na vlastní kůži. Nikdy nevíš, co tě čeká za dalším rohem nebo třeba vlnou z oceánu.
