Z velikánské tapety na zdi se na nás usmívá půvabná princezna, která jezdí na prázdniny do Říma nebo snídá u Tiffanyho, já přitom sedím či spíš ležím na podlném zubařském křesle, nebolí to, máme tu přeci včelku v podobě anestezie.
Aneb když negativa návštěvy zubařské ordinace převáží pozitiva a to významně. Dojde i na sochařské dílo s erotickým nábojem...abych udržela čtenářovu pozornost, přesunu odstavec o hříšné Arsinoé už sem? Nebo to povyprávím hezky popořádku?
Kdy současné dobré zkušenosti z návštěv u zubaře konečně odvály dřívější strach, dnes jsem si dokonce do čekárny vzala psací potřeby a čtvrtku, na kterou maluju domácí úkol... tentokrát z hudebky, rozepsaný rytmus písničky pro předškolní děti.
Jedna zkouška totiž střídá druhou, a naštěstí to pořádá dávám, takže dobrý. A učím se u toho věci, na které dřív "nebyl čas" nebo spíš vytrvalost. Třeba hře na klavír. Na ten tedy hraju doma, v ordinaci se ale dnes vlastně také rozehrál koncert, zvuky zubařské vrtačky sice nic moc, ale představovala jsem si, že jsou to obrušovací nástroje, které vytesají krásnou sochu, nový to zub, jako když sochař tesá z mramoru krásnou dívku... zrovna včera jsem viděla sochu dávné krásky jménem Arsinoé, byla to egyptská královna, kterou v útlém věku nechala zabít její sestra Kleopatra. Ta pak prožila hodně barvitý život, takže známe spíše jí než nebohou Arsinoé. Po ní zůstala socha půvabné dívky, s poloodhaleným tělem, tenkrát ve městě Canopus, které už spláchlo moře, provozovaly náboženské obřady spojené s posvátnou sexualitou. Příliš se toho dnes už o tehdejších mystériích neví, v hraném dokumentu na historické téma je něco naznačeno, co tušíme, a hlavně ta dívka, její socha, s poodhalenými ňadry a dívčím klínem... sice bez hlavy, tu utnuli příznivci jednoho jinak celkem mírumilovného náboženství, inu "hřích" spojený s ženskou smyslností měl být vymýcen, ale nepovedlo se.
Uťaté hlavy mají tedy i sochy mužských postav, možná tehdejších bohů čehosi, dávná náboženství mívala celý panteon. V dokumentu sleduji práci archeologů, kteří objevili na dně moře základ chrámu, a pak sochy bez hlav a s uťatými končetinami. Inu, na každý skutečný hřích dojde. Celé město pak podlehlo přírodním vlivům, nejspíš zemětřesení.
Teď jsem ale naštěstí na pevné půdě, v ordinaci ve vypolstrovaném křesle, kde si třídím myšlenky, jak napíšu story o překonání strachu a výhodách našeho zdravotnictví. Stomatolog a jeho sestra rozehrávají koncert, jehož noty neznám, ani potřebné nástroje ovládat neumím, jen jsem tichým aktérem zákroku, který mi přinese hezčí úsměv. Půvabu Audrey Hepburn už nedosáhnu, ale to nevadí.
Audrey byla jen jedna, pan zubař, jeho sestřička i já jsme taky něčím jedineční, já tu třeba píšu, abych vzdala hold jak lékařskému personálu, tak dávnému sochaři a uctila památku polozapomenuté královny Egypta. Svět je vlastně někdy docela malý, co říkáte? :-)
