Francouzský film s prostým názvem Gauguin na mě hluboce zapůsobil. Je nádherný vizuálně i silný svým obsahem. Neláká sice davy, ale tak už to u kvalitní produkce bývá. V chomutovském kině nás bylo dvanáct a jedna paní uvaděčka.
Paula Gauguina známe díky jeho obrazům, kterými se proslavil. Až po své smrti, jak už to tak u vizionářů bývá. Paul Gauguin ve své době objevil syrovost a jakousi zvláštní krásu divočiny. Táhlo ho to sem silou, které nemusíme rozumět, můžeme se jen snažit jí pochopit nebo nějak popsat, ale těžko se dá odít do slov.
Je nahá, živočišná, nádherná. Tahitská žena. Džungle. Přirozený způsob života. Omamná vůně květů. Kořeněná vůně. Pižmo.
Ty ženy jsou dle našich meřítek krásy snad prý ošklivé. A zároveň tak krásné. Tančí v rytmu džungle.
Hledání ztraceného ráje je jedním z hlavních témat dobrodružných výprav, malíř Gauguin se srdnatě vydal přes oceán, aby se dostal k jádru. K tomu živoucímu, co ve Francii té doby necítil. Potřeboval si pořádně přivonět. Dotknout se, ochutnat všemi smysly.
Velká bohyně jej přivolala a odměnila. I strádáním a bolestí, jak už to taková bohyně umí. Malíř jí vzdal hold na svých plátnech. Z nich můžeme dodnes čerpat, díky Paule za to, že ses nechal vést svým instinktem. Nezklamal tě. Jako neklame nás, současníky, kteří se čas od času také vydáváme za touhami našeho srdce, za svými vizemi. Tvůj příběh je nám inspirací.
A jestli někdo poví, že si malíře idealizuji, nevadí, znám román Urozený divoch i novější knihu Van Goghovo ucho, která staví Gauguina do nelichotivého světla. Někdo ale musí být taky za padoucha, aby vynikl hrdina. Gogh se ufiknutým uchem proslavil, Gauguin prchnul a poté vytvořil nezapomenutelné dílo.
Díky filmu, který nyní s citem natočili francouzští umělci, se můžeme ponořit do duše muže, který se stal vlastně nesmrtelným. I když kina nepraskají ve švech. Fajnšmekři si ale přijdou na své.
Díky za ten počin.
