Jedu vlakem o Velký pátek za jednou ženou a k sezení si vybírám kupé, kde vidím vznešenou kočku na klíně jedné z cestujících. Výjev docela neobvyklý. Kočky mám ráda, takže je rozhodnuto. Kocourek Akim se nechá i pohladit.
Teprve za chvíli si všimnu, že jsem v kupé určeném ženám, které nás má ochránit třeba před nevhodným chováním cizích mužů. Abychom se ve vlaku cítili bezpečně. Jedna z žen má na klíně knihu a odpočívá, druhá také podřimuje, další si čte něco na noťasu a chvílemi se u toho směje. Vytáhnu knížku, kterou jsem si vzala na cestu, je to Tajemství Marie Magdalény od Cyntihe Bourgeault.
Vlak je ideálním místem nejen k přesunu z bodu A do bodu B, ale třeba i ke čtení oblíbené knížky. Pokud se tedy nedáme do přímého rozhovoru se spolucestujícími, což může být taky prima zážitek. Cestuju takhle ráda, nedávno jsem třeba se spolucestujícími hrála karty. Ty ještě opravdové, paklíček ohmataných karet, žádná osamělá hra v mobilu. A jak jsme se u toho nasmáli. Vžili se do napínavé hry.
Knížku o Marii Magdaléně jsem začala číst už v předchozím spoji z Chomutova do Ústí nad Labem. Brzy ráno bylo ve vlaku i dost neobsazených míst a pohoda. Žena, která přistoupila na jedné z dalších stanic, mě pak upozornila, že mi čouhají bankovky ze zadní kapsy kalhot. Vzpomněla jsem si přitom na jednu z historek z mé nedávné cesty do New Yorku, kdy mě jedna japonská turistka poklepala na rameno a pravila ustaraným tónem, že mám rozepnutý batoh. Takhle my ženy dovedeme být starostlivé jedna o druhou. Aby se té druhé něco nepříjemného nestalo. Protože jsme vlastně sestry. V širším kontextu.
Můj manžel mě potěšil, když mi do messengeru poslal fotky z předchozích dní. On mě totiž moc rád fotí, někdy si toho už ani nevšimnu. Třeba předevčírem, to k nám přišla redaktorka Helena, protože jí zaujalo moje povídání na FB o nalezeném medailonku s motivem Panny Marie z Guadalupe. Teď vytváří článek, o kterém nevíme, jestli jej její šéfové v práci přijmou, zda to bude posouzeno jako dost čtivé a poutavé pro čtenáře. My ženy jsme ale takové, že to prostě zkoušíme. Povíme si, napíšeme a uvidíme. Děj se vůle boží. Obohatilo nás to svým způsobem už teď.
Bývala jsem ateistkou, tak mě vychovávali v socialistické škole, a ani doma se o Bohu nemluvilo. Nějak jsem ale cítila, že to, co říkají, není celá pravda. Že ta pravda je mnohem hlubší. Hledala jsem jí tedy v knihách, přečetla jsem toho spoustu. Nejradši jsem tedy měla knihy s tajemstvím, i třeba detektivky. Knížky měli a dodnes mají v oblibě i mí rodiče, takže u nás doma byla vždy plná knihovna.
Příruční knihovničku nacházím i na nádraží v Ústí nad Labem, kde mám půl hodiny na přestup na další spoj. Podívej se tedy, co tu nabízejí a vybírám si knížku o životě Olgy Scheinplugové. Karel Čapek byl velkou osobností, takže určitě i jeho žena musela být inspirující bytost.
Stejně tak Ježíš, Máří Magdalénu rád líbal na ústa a měli spolu velmi krásný vztah. Co vše se dá odvodit z dostupných písemných pramenů se dozvídám právě ze zmíněné knihy.
Pořád je co objevovat v nejrůznějších příbězích, které už byly napsány. Navíc můžeme psát další. Mám k tomu teď hodně nejen inspirace, ale i vnitřní síly a to díky nalezení toho medailonu. Dozvěděla jsem se víc o svém životním poslání od jedné řekněme vědoucí ženy. Píše se mi teď krásně lehce a radostně. Skvělé, když vám to potvrdí "zeshora". Byla jsem tam v meditaci, potkala se s ženou, která je nazývána Pannou Marií. Ta žena s hvězdami na svém plášti mě něžně kolíbala a hladila po vlasech. Byla jsem ještě malé dítko, nejdřív jsem proplouvala v hlubokém oceánu, pak plula na vodě a poté se vznášela v oblacích. Pak mě poslala sem na Zem, do světa, kde je tolik problémů. Je třeba léčit naše bolesti, které jsme si tu nashromáždili, abychom už brzy mohli žít lépe a radostněji.
Chystám se teď na další víkendovou lekci výuky konstalací, takže bude hodně práce, tvoření i úlevy, kdy očistíme stará zranění a nevhodné postoje, které nás omezují v radostném prožívání. Věnovat se své duši má hluboký smysl. Budu o tom vyprávět i v dalších textech.
Krásné velikonoce přeji.
