Umírá mi táta, ten můj pozemský Bůh. Ještě tedy dýchá a vylučuje, už nemluví, ale vyjadřuje své pocity, jak nemluvně. Krmím ho kaší, dávám mu pít. Brečím až pak. Emoce musí ven. Tolik lásky v sobě člověk má. Mnohdy nevyjádřené.
Slzavé údolí, pak chvilka klidu, takové to NIC. Vím, že je to život a že to jednou zažijeme všichni. Pokud zrovna neodejdeme dřív my, a to je přeci horší varianta. Takže se děje to, co je přirozené.
Pomůže mi se z toho vypsat? Zkouším to. Život přeci pokračuje.
Zrovna ten den, kdy mě z důchoďáku povolali, abych tatínkovo věci přesunula z jednoho pokoje do druhého, jdeme večer na koncert Radůzy. Tahle plnokrevná úžasná zpěvačka zažila spoustu bolesti a dovede o tom zpívat, nádherné texty, které jdou až na dřeň.
Písně o slzách a bolesti prokládá veselými písněmi o radosti ze života. Jak to tak je, jednou jsi dole, jednou nahoře.
Teď mám ale před očima tátův svetr, béžový s modrými ornamenty na hrudi, a krásnými knoflíky, byl to jeho sváteční, snad kdysi v Tuzexu koupený, rozepínám a zapínám knoflíky, aby to bylo správně upravené. Dávám na ramínka ve skříni i jeho kostkované košile a jedny rifle, které tu má. Už je asi oblékat nebude, ale ať to tu je. I několikery boty a pantofle. I když už tátu z postele na postel jen přenášejí. "Raz dva" zavelí sestřičky a obratným pohybem přesunou tělo starého člověka, odkázaného na jejich péči.
Jsou to andělé, tihle pečující ženy. Zvlášť jedna, která tátovi říká... zlatíčko, je to moje zlatíčko. Ta má srdce snad největší. I když třeba se pod slupkou netečnosti některých skrývá také mnoho.
Není to pěkný, tyhle konce. Asi lepší odejít náhle, i když sám v bytě taky žádná slast. Už se to nedozvíme, co cítili ti lidé, kteří žili sami a sami ve svém bytě skonali. Našli je až sousedé nebo policie, už jen nehybná těla. Jako toho zlatého zpěváka, který byl dokonce o dva roky mladší než jsem já. Rozdával a šířil a pak konečná.
Stále mám před očima ty tátovy osobní věci. Holení, kolínskou, hřeben, několikery brýle. Pleny, nutridrinky a přesnídávky. Všechno k životu tam má. A smrt je vlastně života součástí. Musím se s tím srovnat.
Na obloze právě vysvitlo životadárné slunce.
Prý je to vysvobození, zaslechla jsem. A blízká duše mi poslala krásnou píseň:
