Umřel ti táta, volá mi máma. Ověřuji si tu zprávu, je to tak. Ptám se, co mám dělat. Nechtěla jsem si to zjišťovat dřív, než se to stane. Připravovat se na to do detailů. Stejně si pak musíš poradit. Ne se hroutit, ale jednat.
Nebo třeba jen zírat doblba. To taky můžeš. Volím variantu pokračovat v cestě, kam jsem zrovna měla namířeno, jen některé aktivity odvolávám, za jiné jsem v tu chvíli moc ráda. Že tu pro mě jsou. Že můj život pokračuje.
Nejsem teď vázaná zaměstnáním, tak je to snazší si vše rozvrhnout. Kdy jít vyřizovat všechny ty papíry a kdy si dát pohov. Těšit se z jarního počasí plného slunce.
Pohřební služba Marie, za stolem pohledná mladá žena. Mluví o těle zesnulého, jakémsi vaku pro převoz a dalších detailech akce, kterou tu domlouváme. Jsem v roli zákazníka, ona v roli zprostředkovatele placené služby. Rozbrečím se až při výběru smutečního verše, mají jich tu v šanonu tolik, pro maminky, tatínky i takové ty všeobecné.
A teď zvolit typ smutečního oznámení. Zamítnu takové ty strohé, s tlustými černými linkami. Líbí se mi mnohem přívětivější list, kde černé čáry nejsou, a je tu veliká růže. Jemně vykreslená v dolní části stránky. Do té horní, levého rohu můžu vybrat obrázek. Odmítnu ten smutný, se zapadajícím sluncem, vyberu holubici s ratolestí v zobáčku. Takto je to celkově optimističtější.
A teď katalog s rakvemi. Některé jsou doslova elegantní, jedna mi připadá hnusná. Z těch elegantních vybírám jednu se stříbrnými ornamenty. Připadá mi prostě nejhezčí, tak to bude tato.
Květiny umělé, tak se to v tom krematoriu dělá, jen nám je půjčí. Je to ekologické, mě tak napadne. Popisy na bílé stuhy. I bílou nařasenou látku do rakve.
Paní prodavačka pohřebních služeb mi vše sečte, platí se hotově. Stačí při další návštěvě. Pak mi dají do ruky vyplněnou objednávku, a spolu s papírem od doktora, který konstatovat smrt, půjdu na matriku. Taky odevzdat občanku. Z jedný kolonky si tě přepíšou do kolonky jiné.
No jo, když odevzdáš občanku, tak už nebudeš občanem. Nejsi už mezi živými. Jsi ještě člověk? Určitě ano, ve smyslu, že si tě lidé nějak pamatují. Navíc jsi i rozdal svoje geny, které kolují v dalších lidech. Dokonce i krev jsi dával, a dostával za to plakety. Tvoje krev zachraňovala životy dalších lidí.
A když jsi na tom byl už fyzicky špatně, tak ti jiní lidé pomáhali. Dávali svou energii, ošetřovatelky v nemocnici nebo v domově pro seniory. Třeba zrovna jejich máma nebo táta dostali před lety tvou krev. A tu krev jsi mohl dávat, protože tví rodiče se kdysi měli rádi a pomilovali se. Na lásce vše záleží...
Bez lásky by nic nebylo. Tolik lásky... a o tom svetru s modrými ornamenty povím něco asi až příště. Je to zvláštní historka.
Teď si to jen potřebuji vše urovnat, ty zážitky předchozích dní. Jak jsme vyklízeli tátův byt v důchoďáku. Jak mě objala jedna velmi láskyplná a mateřsky působící žena, která byla u posledních chvil mého táty. Dala mu ještě napít.
