Dát si v neděli večer Kurz manželské touhy v podání veřejnoprávní televize, která nám i děkuje, že si tohle platíme, přiměje našince i k pokusu o ne zrovna vlídnou recenzi. Naštěstí vše zachraňuje všímavá autistka.
Téma filmu přitom jistě dobré, dělat si srandu ze všelijakých těch kurzů „seberozvoje“, kterých je na trhu přehršel. O „díře na trhu“ se ostatně zmiňuje i majitel „resortu" v podání Jiřího Bartošky. Takové to velikášství po česku, vrazíme do toho prachy, aby byznys vzkvétal, pro nudící se manželky „taky podnikatelů“ nebo snad manažerů kdo ví čeho?
Asi nejsem cílovka těchto resortů, ale pořád jsme ve veřejnoprávní televizi, ne v té komerční, kde se to různými značkami, reklamou a nablýskaností moderních interiérů jen blyští… tady v resortu mají venku ale i menhirový kruh, a velké kameny, které podpírají budovu, takže jistý odkaz ke snad přímo druidství.
O druidech to ale opravdu není, zjišťuji záhy. Vidíme několik manželských párů, které koučuje mladý sebevědomý týpek, který partnerským dvojicím odpočítává dobu, jak dlouho se musí objímat, aby k sobě měli blízko. Absurdní. Ale naše. I když možná… Forman to uměl lépe, ukázat trapnost na hasičském bále.
Teď jsme ve 21. století, v době kapitalistické hojnosti, i když ve veřejnoprávní televizi nás poslední dobou hlavně přesvědčují, v jaké jsme bídě a jak musíme šetřit na energiích. Tohle bylo ovšem natočeno před dvěma lety, asi na vrcholu „pádu Říma“. Kdy se účastníci kurzu se za nemalý peníz objímají nadoraz, až dojde k usmrcení jednoho z nich, a to už se začíná odvíjet detektivní nit příběhu.
Objevuje se dvojice vyšetřovatelů, muž vyšetřovatel, tak trochu trouba, a akční policajtka, která stíhá jak práci, tak po telefonu i domácnost. Obvyklé to schéma žen na plátně (připomíná mi takovou tu socialistickou údernici. Aneb i v kapitalismu má žena "normální profese" naloženo).
Když tu na scénu přichází i odložený submisivní manžel zvenčí, který brzy začne zajímat jednu z "resortních" manželek, v podání docela crazy herečky. Takhle vzniká touha. Neplánovaně.
Z několika málo vztahových mikrodramat mě nakonec potěší citové vzplanutí mezi recepční, na kterou její šéf volá „autistko“ a vyšetřovatelem typu Rumcajs, v podání Radka Holuba. U vtipů, které produkuje právě recepční, se i zasměju, tak možná jsem taky v autistickém spektru (pokus o vtip).
No prostě jsem to dokoukala, pointa byla dobrá, autistka měla archivované záznamy o tom, jak pevné objetí skutečně nesvědčí, a hlavní hrdinka, utiskovaná podivným majetnickým manželem (není jasné, čím se vůbec živí) se snad konečně odhodlala se od něj nějak normálně odpoutat. Aniž by musela za mříže.
No a bez kurzu by to asi nešlo. Takže díky, Česká televize, až tak blbé to nebylo.
Stejně ale budu toužit dál po něčem kvalitním, jako bývaly třeba Sňatky z rozumu, Byl jednou jeden dům či Chalupáři. Filmy o skutečných lidech, jejich strastech i občas slastech. Proč to dřívější filmaři uměli a ti současní vytvářejí toto? A to nechci bagatelizovat, detektivky sem tam i umíme. Komedie většinou jen přiblblé, asi je to nějaká alchymie, která přichází jen ve vlnách.
I když vlastně... některé ty crazy seriály jako třeba Čtvrtá hvězda nebo současné Dobré ráno, Brno! mají specifický chytrý humor, který i autistku potěší. :-).
