Je neděle odpoledne, čas jít za tátou na druhý konec města. Zpáteční cestu jdu pěšky místy, kde jsem prožila kus dětství. Cestu lemují zrající blumy, dozrávají i ostružiny. Vzpomenu si i na jednoho blázna.
Jedna cesta autobusem tam a druhá pěkně pěšky. Abych se víc hýbala a nadýchala čerstvého vzduchu. Je po dešti, už není takové horko.
Podél cyklistické stezky míjím šlahouny plné zralých ostružin. Nejdřív si netroufnu některou z nich utrhnout, jsem přeci jen blízko silnice. A také dnešní městští lidé tudy chodí a připadám si trošku nepatřičně. Se svojí zálibou trhat ovoce rovnou ze stromu či šlahounu a neumyté hned do pusy. To jsme dělávaly už jako děti.
Cestu lemují i popadané šťavnaté plody "špendlíků". Jdu dál a za zatáčkou si už troufnu jeden z plodů utrhnout a ochutnat. Ovoce je zralé tak akorát. A stromky nízké, dá se na některé větve dosáhnout. Lahodná chuť se rozlévá po jazyku. Už se neostýchám. Pravěké sběračské instinkty vítězí. Moderní lidé ať si nakupují jen v supermarketech, já to mám nejradši takto.
Sbírám už i ostružiny a vracím se ve vzpomínkách do dětství. Máma nás děti posílala s bandaskou, musela být plná, aby bylo na koláč. Má starší sestra sbírala vždy pilně, klidně i podél železniční trati. Ničeho jsme se nebáli. Já teda vždycky trochu lelkovala.
Chodívali jsme kolem domku místního blázna. Mé starší sestry mě před ním tajemně varovaly, víc ale neřekly, jen "dej pozor na blázna". A muselo se tudy jít, bylo to vždycky dobrodrůžo. Toho člověka jsem zahlédla jen jednou, byl široký v pase a měl takové ty legrační staré tepláky. Srdce mi bušilo. Přežila jsem bez úhony.
Nikdy nám neublížil, i když jsme to dopředu nemohli vědět. Byl to prostě blázen.
Dnes už jeho domek u trati nestojí, po jeho smrti se pomalu a jistě rozpadl. Asi neměl děti. Vlastně o něm nic nevím, tenkrát ještě blázni neměli prostor v médiích jako dnes. Byla jen šuškanda a kriminalistické věstníky. Ty nám jednou jeden známý, který měl příbuzného policajta, zapůjčil. Hltala jsem ty příběhy i s popisnými fotografiemi zavražděných jak zakázané ovoce.
Bývalý dům blázna dnes zarůstá náletovými dřevinami. Stále tu rostou mohutné duby, jak za mého dětství, kdy jsme sbírali žaludy a četli pohádky o Mance, Rumcajsovi a Cipískovi.
Cestu lemují i kaštany, správně tedy jírovce, z těch lesklých plodů a špejlí jsme vyráběli různá zvířata i lidské postavičky. Tenkrát tu ještě nebyl dnešní zoopark, ale časy se změnily. Divoká zvěř už nemá dost místa v přirozeném prostředí, tak jí chováme ve výbězích, kam jí chodíme obdivovat.
Naštěstí stromy jsou stále stejné, a stále plodí, i když se o ně příliš nestaráme. Jabloně a hrušně z bývalých zahrad zplaněly. Hezky udržované jsou soukromé zahrady za ploty. Někde jsou ještě i miniatury hradů, to je taková místní zvláštnost. Stavěli je u svých domů ještě Němci.
A my, současníci, jsme postavili repliku větrného mlýna a kolem něj vysázeli vinice. Vše ve skanzenu, který míjím. Je za vraty, musí se tu platit vstupné. Spousta zábavy a poučení pro celé rodiny.
Dříve přirozené máme jako atrakci. Aspoň že tak. Děti to baví a rodiče také.
A ostružiny stále rostou a chutnají stejně. I ty kaštany můžu pak posbírat, donést je zvířatům v zooparku. A těch šípkových keřů. Z plodů se dá uvařit lahodný čaj nebo i uvařit marmeláda.
Ještě tu mám šípky z loňska. A teď už je čas upéct voňavý koláč.
Léto budiž opět pochváleno.
