Dostala se mi do rukou kniha reportéra Josefa Klímy, ve které před dvanácti lety čtivě popsal důležité životní momenty své profesní dráhy. A nadchlo mě téma dosud nerealizovaného filmu o boží dceři, takové současné Máří Magdaléně.
Ta Máří v Klímově podání nese jméno Maggie a je zdravotní sestrou. Stará se o pacienty v jedné nemocnici, je to taková ta obětavá žena dnešní doby. Není příliš feministkou, asi bude i dost nenápadná, když dělá práci sice velmi potřebnou, ale zároveň branou jako samozřejmost. Někdo se o ty pacienty přeci postarat musí. Máme sociální stát.
Zrovna jsem teď v jedné takové menší nemocnici byla, na lůžkách staroušci a kolem nich kmitaly o 30 - 40 let mladší ženy. S tácy s jídlem, které připravily další ženy z kuchyně. S léky, čistým povlečením a různými dalšími pomůckami.
Byla jsem tu jen na skok, za jedním z těch staroušků, kterého ráda nechávám právě těm obětavým sestrám, ať už v nemocnici nebo v domově pro seniory. Tady je těmi pečovatelkami obletován též. Srdce mám sice plné lásky, jen povolání jiné, podobné tomu pana Klímy.
A proto ťu můžu ťukat tento příběh, neb podobně jak onen investigativec ráda zkoumám svět, snažím se dojít snad až k nějaké té pravdě, i když je to obtížné, a kdo ví, zda vůbec možné. Pokoušet se ale můžeme. Snad i proto nám byl rozum a zároveň duše dány k užívání.
Josefu Klímovi moc přeji, aby zúročil své životní zkušenosti v něco ještě velkého, a tím by mohl být filmový příběh na motiv, který má již napsaný, jen najít producenta. A režiséra.
Jak tak pozoruji život a zároveň jej samozřejmě žiji, tak mám čím dál více pocit, že dění tady na Zemi má v rukou jakýsi Velký kormidelník, obrazně řečeno, který vede loď s určitým záměrem a jistou rukou. My lidé nevíme, kudy všude budeme plout, co na té mnohdy strastiplné a jindy zas nádherně jasně plynoucí cestě zažijeme. Jaký je cíl.
Pomoci by nám měla náboženství, která sem na Zem přinesli různí vyslanci snad Bohů... nebo si je lidé vymysleli sami, aby nastolili nějaký řád. Pravidla pro fungování společnosti.
Vychována v ateismu, kdy byla náboženství zesměšňována, překlopena do svobodného myšlení, kdy je vše možné. Až je těch nejrůznějších směrů a možností, čím se řídit, snad až příliš. Zůstaneme-li ale u křesťanského Boha, neboť křesťanství tu má přeci jen zatím nejpevnější kořeny, máme tu příběh nám všem dobře známý. O synu božím, který přišel na Zem, a vykonal tu svou misi. Skončil však na kříži, což bývá vykládáno různě. Nedávno tu jeden z dalších přemýšlivých synů božích (přijmeme-li víru, že všichni jsme přeci boží děti) vyprávěl ten příběh poněkud jinak, Satanovi přiřkl jinou úlohu.
A co když to bylo ještě jinak? Josef Klíma napsal synopsi filmového příběhu, ve kterém byla v onom slavném chlévě zaměněna novorozeňata. Jakýsi tajemný muž - možná právě Satan (ale kdo ví?) - vyměnil dítka, dceru za chlapce. Boží dcera se stala zdravotní sestrou a jednou k ní ten dávný příběh přišel ve snu. Uviděla na kříži muže, který trpí, a nikdo jí to nevěřil. Ten muž byl živý, myslel, že je spasitelem, ale ty zázraky, které to měly dokazovat, byly dílem oné ženy. Ženy, které ho milovala, docela lidsky a zároveň božsky.
A teď se to celé dozvěděla, už jako zdravotní sestra Maggie. Dostala se tak do nezáviděníhodné pozice, nepomohl jí ani lékař, ani kněz. Ježíš - její milý - byl živý jak ve snech, tak i jej viděla i v realitě. Ostatní lidé ale nic neviděli, a tak...
Ten příběh má zatím otevřený konec, Josef Klíma zvažoval, jak psát o věčnosti. O tom, že žena je věčná, stejně jako muž. Ale žena přeci utrhla ze stromu poznání ono jablko!
Nám doma na zahradě právě jablka dozrávají, už se těším na jejich osvěžující a sladkou šťávu. Okusila jsem zatím první, ještě k dozrání potřebuje pár slunečních dní.
Přiznávám i určitou zvědavost, kam nyní pana Klímu Velký kormidelník zaveze? V masmédiích se píše, že u jedné televize skončil, tak to nejspíš předznamenává nový začátek někde jinde. Říkám si, že když už je někdo investigativcem pomalu od narození, tak ho to jen tak nepřejde.
My ingestigativci se rádi ptáme, dáváme dohromady nejrůznější informace se vší zodpovědností, kterou máme. A pak to pouštíme do světa. Když cítíme, že plody dozrály.
Díky, Josefe Klímo, že konečně zas píšu. Že jste vnesl do éteru mé oblíbené téma, a to zní: kdo je vlastně ta Máří Magdaléna? Známe skutečně pravdivý příběh? A jak to bylo s Lilith?
