Marie maluje koně a svaté. A teď je o nohu kratší. Napsala mi dopis, jak jí nohu uřízli až u zadku. A že už je z nejhoršího venku. Skvělý důvod k návštěvě, popovídat o životě třeba ještě hlouběji než dříve.
Marie jsem si vždy vážila za to, co dělá pro město Chomutov a okolní obce. Malovala obrazy, nádherné poetické, a také kopie zcizených nebo i zničených původních obrazů z kostelů. Aby těm opuštěným kostelům vdechla život. Není ale třeba používat minulého času, Marie je sice v seniorském věku a o jednu nohu přišla, má ale obě ruce a hlavně srdce i hlavu, a duši na svém místě, takže s tvorbou nekončí.
"Mám takový nápad, co udělat o místech, které mám ráda, třeba Květnov nebo Přečáply," vypráví mi, sedíc zřejmě pohodlně na svém vozíku. Naštěstí už má v tom starém domě, kde žije se svým mužem, výtah. Tohle moderní a užitečné zařízení ji zařídil její syn. Marie nepřišla o syna, přišla jen o nohu. Navíc má i dceru a vnoučata.
Díky výtahu se Marie dostane z obytné části domu do svého atelieru v přízemí a hlavně ven, na zahrádku a odtud na parkoviště. Časem možná dostane i elektrický vozík. Nebo jí někdo přenese do auta a převeze jí, kam je třeba.
Malířka Marie mi onehdy vyprávěla o vzniku obrazu - kopii původního díla, které vytvořila pro kapli ve Vintířově. Jako dar, když viděla, jak se tehdejší starosta obce a taky výtvarník snaží kapli obnovit. A zapůjčování originálního obrazu bylo náročné, všechna ta vyjednávání s církví... Tak namalovala nádherný obraz nový, který dnes přenášejí jen z úřadu, když je v kapli bohoslužba. Nechat ho uvnitř, i spolu s triptychem Vladimíra Valeše o Narození, Ukřižování, Zmrtvýchvstání, nelze. Místo je to přeci jen opuštěné. A nějaká ta vlhkost uvnitř. Též zabezpečovací zařízení proti zlodějům tu nemají.
"Když dopadaly kapky při svěcení obrazů, to byly tak nádherné chvíle," vzpomíná malířka Marie na jednu z odměn, které jí život přinesl. I když si o peníze neřekla, a na opravu kaple ještě přidala do kasičky. Vím, o čem mluví. Taky dostávám tyto boží dukáty. O to radostněji je pak na světě, když víš, nebo řekněme tušíš, jak to funguje. S Marií se třeba shodneme, že tak nějak přirozeně dodržujeme Desatero, a že k tomu ani církev nepotřebujeme. Dobře se ale spolupracuje s lidmi jako je třeba milý pan farář Čermák z Kadaně.
Taky jsem nedávno namalovala obraz Madony s dítětem a přinesla jej do Mikulovic. Jedné ze zaniklých obcí, po které zůstal jen kostel. A zneuctěný hřbitov. To jsou ty naše Sudety, náš současný domov.
Marie tu už zakořenila, dáváme si červené víno a poté kávičku. A další historky.
Přichází jedna z jejích věrných přítelkyň, vyprávíme si. Též společně utřeme skvrnu od vína, které se v jednu chvíli rozlilo. Vyprávím historku, jak mě před pár lety takto "pokřtil" malíř Herbert Kizsa, na vernisáži výstavy v kostele sv. Ignáce. To je další místo, v němž se lidé scházejí a to spíš na kulturní akce než na klasické bohoslužby s knězem. Však on takový koncert, kdy se nádherné tóny z hrdel zpěváků nesou prostorem, rozechvívají naše nitra, to je ono... zažíváme něco obtížně popsatelného, zato však prožitého. Jako je můj osobní (vnitřní) duchovní zážitek z polozapomenutého mariánského poutního místa v Květnově, kdy jsem se ocitla doslova v boží náruči. Mateřské lásky dávno známé, jen taky polozapomenuté... a to mě sytí a vyživuje i teď, když tu v našem též starém domě po bývalých obyvatelích, kteří museli odejít, ráno sedím, a do klávesnice ťukám, abych příběh Marie přiblížila. A tím i náš život tady na severu.
Na návštěvě u Marie si vyprávíme i drsnější historky, třeba o tom, jak slyšela střelbu, když jeden člověk tu onehdy střílel po jiném člověku, byla tenkrát venku poblíž a ten nenadálý kulometný zvuk střelby slyšela... ke mě zas onehdy přišel člověk, kterého poté zabili. Snad nožem, kriminalisté mi podrobnosti neřekli, když se přišli ptát, kdo přišel a proč. Nechť je jim země lehká.
My s Marií jsme v míru, plánujeme další akci, tentokrát i společnou, já dodám zdravé nohy a energii organizační, ona obrazy, kterými oživíme opět Mikulovice. Dokud jsme na světě, tak je práce dost.
A příště u vínečka probereme další historky, co kdo zažil, přežil, pochopil a tak.
Před dvěma roky jsem o Marii napsala: Příběh Marie, která maluje koně a svaté.
Díky, milá Marie, že jsi.
