Nějakou chvíli jsem tu nebyla a tak jsem se až s určitým zpožděním dozvěděla, že do věčných lovišť odešel bloger Jan Jílek, kterého jsem ráda četla, dobře jsem mu rozuměla. Té povaze mírného dobrodruha, který rád chodí bos.
Taky chodím občas bosa, v trávě nebo písku, kde se dá. Toulky krajinou jsou též mým hobby. A mám svou víru, ne sice přímo katolickou, jak se tím netajil pan Jílek, ale to nevadí. Shodnu se s věřícími různých náboženství a směrů, že je tu vyšší princip. Nejen mravní, pro nás lidi potřebný, ale i ten přírodní, neméně důležitý.
Úmrtí pana Jílka mi paradoxně připomněla jedna z jeho dřívějších manželek, jejíž identitu znám díky zveřejněným fotkám ze svatby jejich společné dcery. Ten bosý hrdý táta, vždyť to je ten můj oblíbený bloger, a ženich byl v kostýmu nějakého amerického filmového hrdiny, taková netradiční svatba, jak to dnes bývá.
Pan Jílek to má už za sebou, dovedl se před svých odchodem usmířit, pokud vím, psal o tom, a slzy se mi u toho řinuly. Měla jsem ho svým způsobem opravdu ráda, možná jako staršího bráchu, nebo dokonce mužskou součást mé duše. A včera, když jsem si přečetla to oznámení, tak si i díky tomu rekapituluju ještě čerstvé zážitky z umírání mého strýce Slávka, dobrého rodáka z česko moravského pomezí, a poté jeho bratra, mého táty, šlo to několik měsíců po sobě.
Snad byli oba taky smíření a jestli ne, tak přijdou zas, a s jinými dušemi si to tu odehrají. Pro mě byli tito muži hodně důležití. Určitou moudrostí, strejda Slávek byl zemědělcem, jezdil s traktorem v JZD, když rodinné hospodářství museli v 50. letech odevzdat představitelům "nových pořádků". Komunisty neměl rád ani pan Jílek, dával to tu jasně najevo. Slávek neměl hlavně rád špatné hospodaření, tomu rozuměl, jak se má sekat, a nejdřív samozřejmě zasít. Pak i sklidíš. Pamatuju Slávka, jak sedí na zápraží vesnického domu a směje se mi, že si fotím přírodu, já holka z města. Říká mi, já to tu prostě mám, každý den. A rozhlíží se vůkol. Jak Bohuslav Reynek, ten u kamen vyrýval své grafiky, když nejdřív dal prasatům. Vesnický člověk ví, co je kdy třeba udělat. A kdy se třeba jen tak sedí a rozjímá.
Můj táta z té vesnice odešel už v mládí, byl totiž sečtělý a tomu se sedláci někdy i trochu posmívali, k čemu je to dobrý... no ale stejně by hospodářství zdědil jen jeden, takže Slávek zůstal a můj táta František šel do školy na horníka. Když jsem pak po letech viděla film Všichni dobří rodáci a v něm v hlavní roli Radovana Brzobohatého, tak jsem si na tátu vždycky vzpomněla. Byl mu totiž podobný. A moje máma Jiřině Bohdalové, kterou Radovan svého času miloval.
Pan Jílek měl lásek taky víc, aslespoň jak víme z jeho vyprávění, a někdy měl s ženami i určitý problém, tedy s feministkami, a to i chápu. Nejsem feministka, ale taky žádná onuce nebo chudinka, která jen k muž jak ke svému zachránci vzhlíží. O tomto ale snad jindy, moudrá žena o sobě příliš nemluví, spíš koná. Práce i zálib máme každá dost.
Mě ale někteří muži inspirují k tomu, abych se o své životní postřehy dělila i písmem, tak to dělám, jak se mi zrovna chce. Uvolněné psaní o denním dění bylo doménou právě pana Jílka, a to mi vede ruku i teď, abych zas psala, na témata každodenní, proložená něčím užitečným a snad i přesahujícím tu každodennost.
Děkuji pane Jílku, že jste byl a určitě i nějakým způsobem dál jste, nevím, jestli někde na obláčku nebo jak to vypadá tam za závojem, mám o tom jen velmi kusé zprávy. Nějak ale cítím, a na to jsme my ženy přebornice, že mě teď slyšíte a že jste rád. Že jste zanechal stopu. Zřetelnou nejen u vašich klientů, kterým jste prospěl dobrou radou jako terapeut, a u svých dávných lásek, i u té nejčerstvější, výtvarnice, která pracuje v jednom pražském divadle, jak jsem se tak doslechla.
Taky mám výtvarné sklony, a divadlo jsem hrávala ještě na základní škole, bylo to tedy maňáskové, a vyhráli jsme tenkrát i nějakou tu školní soutěž. Hráli jsme pak v "Armáďáku", což byl takový menší kulturák u nás na náměstí. A nedávno jsem si i střihla jednu malou roli v netradičním filmu. O tajemství jednoho ornamentu poblíž Klášterce nad Ohří.
A hlavně hraju roli osobní, tu pozemskou, kterou tu mám hrát, dnes třeba v práci, kam nově nastupuji od začátku školního roku, jsem to ucítila docela výrazně, že je to osud. A že to má smysl, jak nás život vede. Tak budu teď zase psát, když mě to znovu baví a mám o čem.
A někdy v jiných sférách třeba na viděnou, milý Jene Jílku.
Ještě písničku přidám, jak jste to dělával. Hodí se mi k tomu Pavel Bobek - Veď mě dál, cesto má...
