Když se básník stane správcem twitterového účtu ministerstva kultury, tak vnáší do veřejného prostoru něco navíc. A to mě baví. Taky mám zkušenost úřednického pisálka.
Imponuje mi práce člověka, který na twitteru i několikrát denně píše krátké zprávy pod hlavičkou instituce zvané Ministerstvo kultury ČR. Nedělá to totiž suchopárně úřednicky, což by i málokdo četl. Vnáší do těch twítů svůj um básníka a je to znát. Navíc je i hodně vzdělaný, takže se kolikrát zastydím, kolik toho neznám. Jmenuje se Petr Kukal a chodí na něj na ministerstvo i udavačské dopisy, protože čas od času brnkne též na strunu politickou. Dělá to ale opravdu šikovně, zachoval svůj poker face i v rozhovoru s Martinem Veselovským na DVTV, kde vyprávěl, proč se občas pohybuje takto na hraně. Novináře to zajímalo, rádi objevují lidi, kteří mají co říct, a fenoménu neobvyklého výkonu veřejné služby si už také všimli.
A proč mě to tak těší? Celý profesní život prakticky dělám ve veřejné správě a vlastně stále něco ťukám. Nejdřív jsem jen opisovala texty mých nadřízených, kdy jsem si dovolila opravit pouze hrubky či nešikovný slovosled. Zažila jsem ještě klasické psací stroje a pak i jejich zmodernizované varianty - elektrické stroje z NDR. Když jsem ťukala něco dálnopisem, tak jsem si připadala jak šifrovací tajný agent. Dalším mým úkolem bývalo "vyhmátnout" podstatné z řeči místních politiků a to zapsat do oficiálního zápisu z jednání. Nevymýšlet si, ale přeci jen určitý proud řeči zjednodušit. Docela mě to bavilo. Musela jsem u toho přemýšlet.
Pak hledali kronikáře města, nejlépe učitele, někoho vzdělaného. Troufla jsem si přihlásit se také, protože jsem měla pocit, že to zvládnu, a že mě to bude bavit. Tak jako pana Kukala musí tato práce bavit, aby do ní vnášel svůj um a životní zkušenost. Aby dával něco navíc. Pak nám to přináší i jisté uspokojení a vystačíme si se sotva průměrným platem. My pisálci úředničtí.
Ráda fotím a tak jsem stěny jednoho úřadu, kde jsem působila, zdobila mými fotografiemi a dokonce i obrazy. Manžel mi tenkrát namaloval jedno mimořádné plátno snad až dva metry široké, nádherné syté barvy, variace na našeho oblíbeného Vincenta. A když tenkrát přišel náš nejvyšší nadřízený, tak se na chvíli zarazil, chvíli se rozhlížel a pak pravil "tady je to jak v galerii". A nechal být, naštěstí po nás nechtěl, abychom se striktně drželi nudného úřednického vybavení kanceláří, kde by nejvýš mohlo viset nějaké to úhledně zarámované osvědčení našich odborností. Jen jsme měli interní pokyny na délku sukně a poodhalování těla v letních vedrech.
Panu Kukalovi z tiskového odboru ministerstva kultury přeji též dostatek pochopení jeho nadřízených, měli by totiž být za samostatně uvažující a kreativní zaměstnance rádi. Posouváme úřednickou značku směrem k lidskosti a osobitosti. Veřejnost si toho většinou i cení.
