Léto vrcholí a nejdůležitější barvou je zelená, říká Robert Fulgum ve své nejnovější knížce. Tu jsem si vzala s sebou do hor. Dotknu se i tématu Krušnohorských hororů. Natáčíme tu filmy, hledá se komparz.
Minimum turistů, jen pár místních a chalupáři. Téměř je nevidíte, kutí na svých zahrádkách, sbírají houby a borůvky v lese nebo projedou jinak téměř opuštěnou silničkou na kole. Tak působí nenápadná vesnice v Krušných horách, kam ráda jezdím právě pro ten klid. A prostor, který se tu otevírá. Střídají se tu lesy s pastvinami. Příroda žije svým tempem. Lidé se přizpůsobili jejímu rytmu.
Poslouchám šumění listů ve větru, jak se mění ten zvuk, záleží na větrných proudech. Do toho cvrlikání zdejšího ptactva a ševelení hmyzu.
Potkávám horaly a horalky, jsou do hněda opálení, prakticky oblečení i prakticky se chovající. Možná v mládí ujížděli na westernech, jezdili trampovat, zpívali u táboráku. Mají výdrž, vidím ženu, jak nakládá pořádná polena, aby bylo dříví na zimu. I můj táta dříví chystal a umně jej skládal pod přístřešek. Přežití v divočině v praxi. Zimy jsou tu drsné. Léta půvabná.
Brzy zas odjedu do pohodlí města, kde je sprcha s teplou vodou a splachovací záchod. Stejně sem ale budu ráda dál jezdit. Od města je třeba si odpočinout, nabrat novou sílu. A to hory umí, dávat i brát.
A Krušné horory? Ty natáčí Petr Mikšíček s přáteli, je to série krátkých filmů, které připomínají zdejší drsné příběhy. Můžete se i zúčastnit, píše o tom na svém FB profilu.
Doporučit můžu také celovečerní film Schmitke, který přibližuje mystérium hor. Samozřejmě nejlepší je si to tu prožít, projít se cestami i necestami. Zažít atmosféru bývalých Sudet. Mám to tu ráda.
