Od dětství jezdím do krušnohorského Kalku, ale docela mi trvalo, než jsem tohle místo začala mít opravdu ráda. Čas zde plyne pozvolně, určitá syrovost jde až na dřeň. Lidé musí být otužilí, sníh se tu drží déle než v údolí.
Krušnohorská obec Kalek má výhodu stále ještě polozapomenutého místa. Neproudí tu davy turistů jako v oblíbených lyžařských střediscích. Je tu klid, který je člověku z města čím dál vzácnější. Proto se sem i někteří přestěhovali, jiní si zvelebili staré opuštěné domy v rekreační chalupy. A sem tam nějaký ten cyklista nebo pěší turista jako já.
Kostel sv. Václava je nepřehlédnutelnou dominantou obce. Dá se pozorovat i fotografovat z mnoha úhlů. Na nedělním výletu začátkem dubna se tu kochám těmito výjevy.
Při zdejším putování přijde vhod návštěva restaurace U sovy, zvlášť v zimě tu zahřeje čaj za pouhých 15 Kč. A s poctivým plátkem citronu. Dnes přidávám i gulášovku a hladím si fenu vlčáka. Tady mají pořádné psy, v lesích pak divokou zvěř.
Na pastvinách se tu pokojně pasou ovce nebo koně. Škoda, že jsem nevzala jablko, mě tak napadne, mohla jsem se podělit. Tak snad příště.
Na cestě nepotkám živáčka, na hřbitově pak najednou uslyším hlasy. Na chvilku mě to vyleká, nemluví-li až tolik zdejší mrtví, ale ne, jsou to živí. Cyklisti, kteří si taky vyjeli na výlet. Ale jak říkám, jinak ani noha. Balzám pro duši.
Mohla bych tu psát víc o historii nebo současnosti Krušných hor, o rozdílech, které vidíte mezi českou a německou stranou, ale ono je lepší si to vše prohlédnout na vlastní oči, procítit svými smysly, projít vlastníma nohama.
Pro nás lidi z Chomutova a okolí je právě Kalek jedním z míst, kam se můžeme snadno vypravit do přírody za čerstvým vzduchem a díky Bohu za to.
