Doslova do duše se mi vpily smutné oči jedné romské dívenky, která se ocitla v odloučení od rodiny. Nabídla jsem jí svou náruč, abychom ten smutek zmírnily, potichu a pak i slovy konejšivými. Neboj, maličká, nejsi na to sama.
Podepsala jsem ale mlčenlivost, tak to chodívá v různých institucích, kde se setkáváte s příběhy dětí, mnohdy nepěknými. Musím tedy opatrně, snad si nějakou tu cestu pro vyjádření prožitého najdu. Protože mlčení může být i hanebné.
Po dobrovolnické službě se vracím do "normálu", a to znamená i cestu do místní knihovny. Plánuji si koupit lístky na hudební koncert, který se bude konat v kapli Božího hrobu v kostele sv. Ignáce. Je to výjimečný prostor a těším se na ten prožitek. Nedávno jsem si s přáteli v gospel sboru zazpívala spirituály, a byl to krásný zážitek. Živoucí setkání s tím, co nás přesahuje. A zároveň spousta energie, která nám dodá chuti do života na několik dní dopředu. Joshua, hallelujah...
Předprodej lístků se odehrává právě v tom patře chomutovské knihovny, kde je i výstava o historii Romů. Přelétnu očima panely, o holokaustu se mi nechce číst, to klidně přiznám. Co mě ale přitáhne spolehlivě, jsou ukázky děl romských malířů a sochařů. Tolik barev, živosti a zároveň jednoduchost. Říká se tomu také insitní umění, tedy umění naivní. Lidé neškolení malují tak, jak to cítí. A je to ryzí.
Čtu jména těch umělců, slyším je poprvé. Nevadí, fotím si ukázky, spontánně tak činím vždy, když mě něco v danou chvíli zaujme. Bývají to témata kulturní a zároveň spirituální. Slovy neobsáhneš, obrazem možná ano. Připomeneme mi to i příklon mnoha slavných evropských umělců, které v určitém období nadchlo umění domorodých kultur. Ucítili tu pravdivost a živočišnost.
A už jsem u panelu o víře. Dozvídám se, že někteří Romové uctívali Černou Sáru, sjíždějí se do Saint-tes-Maries-de-la-Mer v jižní Francii na každoroční oslavy. Je to podobné lidové mariánské zbožnosti, která je živá v řadě zemí celého světa, kam se dostalo křesťanství. A smíchalo s původními kulty.
Na výstavě se také dozvídám, jak tradiční Romové ctí své matky, ženy v určitém věku, které v sobě mají moudrost. A mnohé dovedou, až třeba magické praktiky. Neidealizuji si teď nikoho, všechny kultury a různá etnika mají své. Měli bychom se vzájemně poznávat, vědět víc o své tradiční kultuře. O té romské toho víme opravdu málo a výstava Příběh Romů, kterou vytvořili lidé z Muzea romské kultury v Brně, má co říct.
Mnohé o cikánské duši vyjadřuje hudba. Dejme si teď třeba tuhle kapelu:
