Pohádky máme rádi snad všichni. Seznamují nás srozumitelnou formou se světem, jak to tu chodí, kdo je tu kdo. Přehledné postavy, které tvoří určitý příběh. Dobro většinou vítězí, ale jsou také pohádky, které nás hodně dojímají.
Třeba taková Malá mořská víla. Většina z nás (teď mluvím za střední generaci) jí pamatuje jako českou hranou pohádku v režii Karla Kachyni. Smutnou vodní nynfu tu hrála Miroslava Šafránková, pozemskou princeznu - tak trochu mrchu - ztvárnila Libuše Šafránková. V roli Krále hlubin jsme viděli Radovana Lukavského, prince hrál Petr Svojtka. Důležitou roli tu měla i Marie Rosůlková, starší zkušenější žena z vodního světa.
Tato pohádka je jednou z těch, kterou jsme si vybrali i v rámci naší skupiny Delta, kde se učíme vést konstelace. Jedná se o terapeutickou metodu, kdy se pomocí hry - divadla, posouvá určitý příběh. Jedná se vždy o konkrétní příběh určitého klienta, do kterého terapeut (ten, který konstelaci tzv. staví) vsadí důležité postavy či prvky. Postav příběhu se jako herci ujímají členové konstelace. V danou chvíli se vytváří i určité energetické pole (to teoreticky popsat zatím neumím, jen při výcviku zažívám jeho funkčnost). Herci mají svá místa v prostoru, to si určí klient sám, jak daleko či blízko od něj jsou, a hra může začít. Podotýkám, že v průběhu hry nejde vůbec o to zahrát nějaký předem domluvený děj, neučíme se předem žádné texty. Všichni hrajem pocitově, jak nás samotná hra vede.
Zkušený terapeut podporuje hru určitými výroky směrem ke klientovi, zeptá se třeba: "Co teď cítíš?" A pak už se ozve jen občas. Hraje se do chvíle, kdy se příběh posune do určitého bodu, vyústí ve změnu situace, která byla na začátku. Klient se cítí v tu chvíli mnohem lépe, něco pochopil, něco pro něj důležitého se změnilo. Dokonce i přímo v jeho reálném životě, nejde totiž o divadlo jen "na oko", onen hraný děj se svým způsobem promítá i do naší reality.
V naší konstelační skupině jsme se o tomto víkendu věnovali poznávání archetypů a proto jsme také hráli pohádky (ty jsou archetypů - tj. důležitých postav z minulosti, které hrají svou roli i v současnosti - plné). Tak jsem se dostala k roli prince z Malé mořské víly, který v našem podání nejdřív docela bezstarostně proplouval světem. Když ucítil "v zádech", že jej začíná uhánět pozemská princezna, tak před ní nejdřív utíkal. Nechtěl se vázat. Pak ovšem princeznu spatřil, zalíbila se mu, něco hezkého prožili. Zároveň se přitom poblíž odehrával příběh malé mořské víly, ta byla smutná, toužila po princi, který jí ale neviděl. Naše víla byla zároveň obdařena jakýmsi darem, který se týká jejího rodu. Snažila se přijít na to, co před ní lidé z vodního světa tají, zvláště pak Vládce moří. Drama onoho hledání teď podrobněji popisovat nebudu, jsme u situace, kdy víla touží po lidské lásce. Přibližuje se k pozemské princezně. Najednou vidíme, že obě dívky patří k sobě! Patří k nim i ona starší žena, z rodu naší víly. Všechny tři se spojí v jednu ženu a tu, když princ vidí, tak je nadšen. Dostane se mu od této celistvé ženy velké síly. Jen chvíli se u ní "ohřeje" a už cítí volání jedné z bitev někde v dáli. Je potřeba být válečníkem, bitva volá, posílený princ vyráží do dalekých krajů plnit své úkoly. Jeho žena by jej sice radši měla doma, ale tak už to v životě chodí.
Vystupuji z role prince, tak to chodí v onom divadle - konstelaci, že vždy z role vystoupíme, ale pamatujeme si, co jsme vnímali. Jak se děj posouval. Příběhů bylo o tomto víkendu víc, nádherný je i Čarodějův učeň, kdy pro změnu hraji dívku, kterou uhání náš učeň. To, jak se dívka nejdřív krátce poučí u učňovo maminky, pak našemu hrdinovi uniká, i se jej chvíli bojí, až v jednu chvíli uzří zblízka jeho tvář... zatouží po vášnivém spojení, které jí láká... a když muž po tom milování opět odejde, ona se v klidu ujme role kuchařky, aby muži něco dobrého uvařila. Klasické ženství a mužství.
Kolikrát se nám to v reálném životě nedaří, být vskutku ženou a vskutku mužem.
Nemáme totiž vždy dobrý příklad z rodiny, kde jsme vyrůstali. A k čemu všem to může vést si, milí čtenáři, můžete přečíst v tomto hlubinném výkladu pohádky, jak jí před časem napsal náš průvodce konstelací Vojtěch Franče. Je to hodně silný příběh.
Seznámila jsem se s tímto výkladem až před chvílí a protože tuším, jak by mohl být užitečný i pro jiné ženy a muže, tak o pohádce teď píšu. Ráda se pak podělím i o další zážitky z konstelační praxe. I když jsem zatím jen učněm. Psychologie je totiž úžasná věda. Pomáhá pochopit a posouvat se dál.
