Před týdnem jsem se nechala unést hněvem, a pořádně jsem mu to "nandala". Nevzala jsem nůž ani automatickou zbraň, využila jsem slovo a internet. To dnes děláme mnozí, že?
Svými slovy vyjadřujeme své frustrace. Je to takhle bezpečnější. Anebo řekněme bližší našemu civilizačnímu okruhu.
K našemu civilizačnímu okruhu též patří snažit se držet své temné pudy na uzdě.
Není to vždy snadné.
Naštěstí o tom můžeme poctivě hovořit. Toho si cením.
Žijeme tedy opravdu ve svým způsobem krásné době.
Snažím se teď jít víc "do sebe". Už před pár dny jsem smazala onu zjednodušující kritiku, ctění diskutující mi to snad prominou. Zamýšlím se nad tím vším.
Dnes jsem si i koupila jeden deník, v němž Michal Horáček mluví o své motivaci k možné kandidatuře na prezidenta této republiky. Stále tedy není rozhodnut, zda podstoupí právě to, co se dalo čekat a již se svým způsobem i děje. Ono veřejné propírání toho, co řekl či neřekl, udělal či neudělal, či co by měl či neměl. Takoví už jsme.
Přejeme si dobro a neumíme se momentálně shodnout, jakou podobu to dobro má mít.
To se ovšem netýká jen našeho civilizačního okruhu, takže bychom vlastně mohli být v klidu.
Tak už to prostě na tom světě chodí.
A tak hra pokračuje. I ta, kterou rozehrál Michal Horáček, a mnozí další před ním. Je to zkušený hráč.
Vývoj hry lze těžko předvídat.
Ještě nevím, přeji-li si jej z prezidenta. Nakonec to není vůbec důležité.
Důležitý teď může být třeba jeho apel na slušnost. Naslouchání názorům druhých. Snaha podpořit nás všechny ve využití našeho vlastního potenciálu.
A teď už bych konečně měla dovařit oběd. Je čas být zas hospodyní v našem domě.
