Při studiu na asistentku pedagoga a zároveň praxi ve státní školce mám nyní dilema. Zda je lepší státní školství se všemi neduhy, ale i mnohými změnami k lepšímu, které se již odehrály, nebo školství alternativní?
Alternativa dnes nabízí přátelštější přístup k dětem, hlubší vztah mezi rodiči a učiteli, méně dětí ve třídách. Nejspíš právě nespokojení rodiče si alternativu svým způsobem "vydupali" ze země, nebo tak činí inovátoři, kteří sami mají nepěkné vzpomínky na svá školství léta a chtějí to jinak.
Otázkou ale je, zda přívětivé prostředí alternativ lépe připraví dítě na reálný život. Se všemi jeho úskalími, i třeba s nespravedlností, která se v reálném životě děje.
Alternativní školky a školy typu Montessori či Waldorfské školství najdeme dnes spíše ve velkých městech, a určitě musí být za jejich založením a provozováním spousta práce a zároveň důvěry v daný systém výuky. Když si prohlížím webové stránky škol, tak je jasné, že všichni si chválí to své. Je to přeci jen i jejich obživa. Jak se má orientovat rodič, který hledá pro dítě to skutečně nejlepší?
Jací jsou vlastně rodiče, kteří se nechtějí spokojit s nabídkou státního školství, a jsou ochotni si připlatit, aby jejich dítě zažilo něco jiného, než si všichni pamatujeme ze svého dětství? Jsou příliš úzkostliví nebo naopak hodně láskyplní a vidí dopředu? Vědí nebo spíš tuší, že jejich dítě má určitý problém v učení či problém s autoritami? Nebo prostě jen přejí svému dítěti hezčí dětství?
Ve státní školce, kde jsem byla na praxi, jsem zažila jak to chvályhodné, což je podnětný vzdělávací program, množství nejrůznějších hraček a pomůcek, dobře vybavenou a prostornou zahradu, chutnou i nutričně vyváženou stravu. A hlavně kvalitní učitelky. Problémem je ale velký počet dětí ve třídách, což přináší situace náročné jak pro pedagogy, tak děti. Vše je naplánované, co se hromadně v který čas dělá, a děti jsou tu trochu jak na vojně. Učitelky pak jak velící důstojníci.
Škoda, že zatím neumíme skloubit výhody alternativ, tedy laskavějšího školství, kde třeba neřinčí ten protivný zvonek, ohlašující začátek a konec hodiny, ale zazní příjemná hudba - to je možná detail, je toho mnohem víc, co by se mohlo změnit, aby děti i pedagogové chodili rádi do školy.
Aby tu zažívali víc přátelství a spolupráce než kárání a soutěživosti, více her než biflování, více fyzického pohybu na čerstvém vzduchu než sezení na tvrdých židlích v lavicích.
Vůbec se nedivím dnešní oblibě lesních školek, kdybych si mohla vybírat, tak dám dítě právě sem.
Při přemítání o tématu, v jaké škole bych nejradši profesně působila, jsem se zrovna dnes dozvěděla, jak funguje školství ve Finsku. Tam je povolání učitele velmi ceněné společností a vyhledávané jako prestižní. Ve třídách s menším počtem žáků než u nás jsou dokonce hned 3 dospělí. Vyučování přitom netrvá dlouho, jsou i delší přestávky, kdy se dětí "vyřádí" venku a lépe jim to pak myslí. Preferuje se spolupráce, málo se známkuje. A chyba není problém, nýbrž příležitost k opakovanému vysvětlení probíraného učiva. Pracuje se tu také více ve skupinách, kde nadanější děti vedou ty slabší. Více se dbá na výuku morálních hodnot než na biflování údajů.
To mi zní ideálně. Zároveň chápu, že vše je určitý proces.
Znáte nějaké dobré příklady ze současného školství v České republice?
