Na univerzitě, kde dálkově studuji učitelství pro MŠ, jsme včera prožili den věnovaný malbě. A mě se tu do konkrétního zadání tématu obrazu promítl i osobní příběh, který jsem si prožila ve sdíleném prostředí Blogosféry.
Pod vedením zkušených lektorů jsme na UJEP tvořili barvami, které jsme si vybrali, na zadaná témata. Jako první to byla malba nebe anilínkami, do které jsme pomocí Sava a vlastnoručně vytvořené šablony "zasadili" ptactvo. Možnost výtvarného vyjádření i pro děti, o to tady jde, abychom sbírali zkušenosti pro naší učitelskou praxi.
A tak jsem malovala nebe, které připomíná spíš vodu, a rozmístila ptactvo do plochy. Jak jsem tak u toho používala čtvrtku a pracovala rychle, jak mám ve zvyku, příliš to nepromýšlet dopředu, tak se mi povedlo na obraze vytvořit větší orámování, které vypadá jako část budovy. Lektorka povídá, to je dobře, je tam prostě i architektura.
Mě vzápětí ale napadlo, že jsem namalovala příběh, který se odehrál na Blogosféře, a měla jsem jej svým způsobem v hlavě. Letím si tu vzduchem, tím velikánským prostorem jako racek a přede mnou najednou zeď. Ta zeď je pevná právě v té části, kudy letím, a je to jen část budovy. Možná brzy odpadne, rozdrolí se, anebo také ne, třeba jí někdo ještě zpevní. To se zatím neví. Ten racek letí proti oné zdi, zobáčkem už je blízko, ťuká a ťuká... a tady se obraz zastavil. Jako když uděláme štronzo při nácviku živých obrazů, to znám zas z dramatické výchovy. Zastavení v čase. K tomu výjevu mi sedí i rozložení dalšího ptactva, jeden letí tam, druhý onam, nepřekážejí si v letu. Jen ona část zdi přede mnou vytváří určitou situaci. Vlastně jsem tak sama sobě artterapeutem.
To už znám z dřívejška, že maluji spontánně malby, které ukazují mé momentální vnitřní stavy. Artterapií onehdy nazval mé kresbičky ve veřejné vývěsce i jeden kolemjdoucí, a to mě potěšilo, že i takový člověk "z ulice" ví, o co se jedná. Jak můžeme malbou působit na svou psychiku. Objevovat její zákoutí, číst si jak v knize, nacházet uvolnění a porozumění.
Cestou ze školy, kdy se vezu vlakem, jsem se pak opět kochala krajinou, po dni se silnou dešťovou přeháňkou bylo zrovna slunečné počasí, míjela jsem i kopce kolem Mostu. Jeden z nich se jmenuje Zlatník, podařilo se mi jej úhledně vyfotit, a tak jsem fotku zveřejnila na sociální síti s prosbou, zda někdo onen kopec zná... občas takto i záměrně dávám svým přátelům otázky, abychom si vzájemně rozšířili obzory. Takže už znám kopec Zlatník, a jestli se tam třeba skrývá nějaký zlatý poklad, to je otázkou, na kterou odpověď nemám.
Stejně tak nemám odpovědi na všelijaké další otázky, ale baví mě si je klást, baví mě ta cesta. Jdete-li též po podobné cestě plné objevování, i třeba zákoutí své duše, tak si můžeme popřát vše dobré, ať nás, poutníky, potkává. A i něco zlého může být, to většinou posílí. Nebojme se pořádně roztáhnout svá křídla a letět...
