Jako mladá dívka jsem si přála pracovat v knihovně. V knížkách jsem totiž nacházela mnohé, chodila jsem snad do všech chomutovských knihoven, cítila se tu velmi dobře. Mezi přáteli, hrdiny všech těch příběhů.
A pak po maturitě na gymnáziu přišel tvrdý pád na zem. Šla jsem tenkrát přímo za ředitelem knihovny, což bylo v době socialismu od sotva 18ti leté dívenky docela odvážné. Vyslovila jsem mu své přání, a on pravil, že už si vychovali nové knihovníky. Že už někteří takto od mládí v knihovnách vypomáhají. A že je na to třeba mít odbornější vzdělání. Netroufla jsem říct nahlas, že kdybych to bývala věděla, že se můžu k dobrovolnické službě, pomáhání v knihovně nějak přihlásit... měla jsem za to, že je to určitý druh protekce, jen pro dobré známé knihovnic, že běžný smrtelník se za ten voňavý pult nedostane.
Oplakala jsem to a šla pracovat do kanceláře, kde mi to vyjednala moje máma. Ta tu pracovala jako kantýnská, v jednom důležitém úřadu, plném komunistů.
Trochu jsem se jich bála, nevěděla jsem, čeho jsou schopní. Nebyli ale na mě zlí, šéf našeho odboru byl dokonce vysloveně dobrák. Jeho ambiciózní podšéf chlastal a pořád o tom vyprávěl, jak po práci chlastají a jací jsou to borci, a to v mých očích nebylo nic, co by mě lákalo.
Další z šéfů po mě jednou na chodbě hodně intimně sáhl, nečekala jsem to, navíc zezadu, nečekaně. Vzal mě za prsa. Tak jsem zažila první sexuální útok. Vylekalo mě to a podvědomě jsem se dala na útěk. Pak jsem se mu vyhýbala obloukem. Na víc si netroufl. Možná jsem si už tenkrát vytvořila dost silnou mentální obranu. To umím. Osvědčilo se mi i později.
Práce v kanceláři mě bavila jen ve chvílích, kdy byla aspoň trochu kreativní, dávala jsem tenkrát dohromady takový zpravodaj národních výborů a měla jsem radost, když nám to ve službě škole vytiskli. Bylo to tedy nudné čtení, jen ten proces výroby se mi zamlouval. Jak jsem dala dohromady dodané podklady. Jinak to bylo v téhle první práci nuda. Poslouchala jsem tu dráťák, což byla tenkrát taky nuda, jednou jsem tu i usnula a probudila se až pádem hlavy na pracovní stůl.
S kolegyněmi jsem se tenkrát příliš nepřátelila, radši jsem plánovala únik v podobě nástupu na mateřskou dovolenou. Což se mi povedlo celkem rychle, když něco chci, tak se kolikrát i povede. Dnes tomu říkám osud, a mám pocit, že už vím o životě víc, než tenkrát, což ale říkám s pokorou, poslouchám teď modlitby z Fatimy, na facebooku se mi jednoho dne objevila Our lady of Fatima, a od jisté doby jsem velmi přístupná těmto příběhům.
Takže tu zaznívá jméno Jesus, a já si tak rekapituluji... svým způsobem mě probrala smrt pana Jílka, jak jsem tu psala včera, zcela spontánně to jelo, myšlenky se skládaly do slov, to není u mě až tak obvyklé. Být v takovém proudu.
Jsou chvíle, kdy takto inspirována maluji, nejnovější inspirací mi bylo očekávání narození miminka, naší druhé vnučky. Od narození první dcery tenkrát, jak mě to nebavilo v kanclu, uběhl už nějaký čas. Pravidelně jsem se po mateřských dovolených vracela do práce v kancelářích, pokaždé do jiné, mám ráda změny. A aspoň trochu kreativní práci, tak jsem se v rámci možností ujímala různých příležitostí. Psala jsem třeba kroniku města Chomutova, což byla práce jen na dohodu, když jsem měla čistý stůl v kanceláři s agendou veřejné správy... a pak se přidala ke kolegyni žurnalistce, a vytvářela kulturní rubriku Chomutovských novin, radničniho to plátku. Dostala jsem se tak blíž ke kulturnímu dění, což je mi blízké, a začala pak i vystavovat svou tvorbu. Fotografie i občas obrazy.
Přicházelo to vše tak nějak logicky, v návaznosti na lidi, k nimž jsem cítila něco blízkého, duše se snad přímo ze kdysi znaly. Neviditelný průvodce osudem mě přivedl až k vysněné práci v galerii, což se ukázalo i problematičtější, jak už to tak v realitě bývá. Navenek tedy krásné, pracovat v galerii, rozhodovat o tom, které umění je dost dobré, aby bylo představeno veřejnosti. V druhém plánu však realita studeného sklepa, kde byla galerie zřízena, bývalé šatlavy. Nesvítilo sem skoro vůbec denní světlo. Okna zamřížovaná, připomínající dřívější účel těchto prostor, bývala zde šatlava. A po válce tu před odsunem utloukli jednoho Němce, jsme totiž v Sudetech, tady se to mlelo.
Ze sklepení Krytu mě osud posunul zas o kousek dál, do redakce radničních kláštereckých novin, kde už jsem byla samostatnou redaktorkou, ne jen pomocnicí. Stejně ale musíš poslouchat ty, kteří noviny platí, což není žádná stížnost, to je realita. Nevzpomínám na to ve zlém, mnohdy mě to i bavilo, zvláště když jsem zaplňovala stránky novin tématy, která mi byla blízká a také fotografiemi. Obrazová stránka je důležitá, tady jsem mohla opět prakticky uplatnit svůj výtvarný talent. Jako v té městské kronice. A nezaprodat se. Mám určitou morální laťku, pod kterou nejdu.
Až osud oponou zas trhnul, a já se trhla z této práce, v civilním životě už babičkou, duchem stále mladou, a dopřála jsem si půl roku volna. Abych si užila svobodu, která se mi svým způsobem nabídla, a rozmyslela se, co dál. Kudy povede má další profesní cesta. Protože už vím, že cenu má jenom to, co cítíme jako správné, co nás baví, pro co máme vnitřní předpoklady.
Při odchodu z redakce jsem ještě nevěděla, že to bude školství. Ač vlastně v sobě pedagogické sklony mám, jen jsem je uplatňovala spíš neoficiálním způsobem. Jesus nás ale naštěstí vede, když se necháme, to říkám teď, když se mi nechce spát a cítím spoustu tvůrčí energie.
A mám dobré pocity z prvních dnů v novém zaměstnání, ve státní škole, kde budu dělat školní asistentku. To znamená znovu začínat od píky, když máš "jen" gympl a k tomu blíženeckou povahu, zajímá tě mnohé, rád si prožiješ vícero rolí... budu tu i knihovnicí, což jsem ani nečekala. Když jsem se ocitla v té školní knihovně, navíc krásně prostorné, oproti dřívějšímu kanclu, tak si překvapeně říkám: jééééé, ono se mi to plní, co jsem si kdysi přála. A právě takto. Bez většího úsilí. Jen jsem si udělala ten kurz a napsala pár mailů.
Navíc už po všech těch zkušenostech z různých kanceláří a pracovních kolektivů dobře vím, co chci, a co ne, co je mi blízké, co strpím a co případně i změním. Pomalinku, možná, s pokorou k tomu vyššímu, co nás všechny přesahuje. Je to krásné mít víru, pomáhá to v životě. Cítíš se silněji, ukotvený.
A tvůrčí energie proudí... jo jo :-)
