Oblékla jsem si společenské šaty ze Salonu S (super sekáč) a vyrazila na tiskovku významné firmy. Ve společnosti několika desítek mužů ve skvěle padnoucích oblecích a mezi dělníky v pohodlných montérkách jsem se cítila fajn.
Manažeři měli přiravené pohodlné sezení před pódiem, kde vystupovalo trio sličných houslistek v blýskavých kostlýmech. A pak se tu střídali ti nejvyšší se svým projevy o té události, otevření závodu, který má sídlo v sousední zemi. Jedná se o rodinný podnik, kterému se daří, automobilový průmysl zažívá boom.
Firmy v průmyslových zónách se dnes už přetahují o tzv. operátory výroby, což je novodobý termín pro člověka u stroje. Tedy dělníka, jak se říkalo za mého mládí. Tito muži i ženy od strojů jsou pozváni také, poslechnou si hudbu a projevy šéfů svých šéfů. Sice vestoje, ale jsou zvyklí.
Dívám se chvíli směrem k lidem v montérkách a chvíli na manažery a sličné asistentky či personalistky. Oblečeni podle momentálního společenského statusu, ale přeci jsme pořád hlavně lidi, ne? Jedni bez druhých by nevytvořili ty důležité součástky vozů, které nás převážejí sem a tam.
Jedním takovým autem jsem se sem i dopravila, průmyslové zóny jsou většinou až za městem, doprava vlastním vozem či podnikovým autobusem nutná. Z velkého okna jedné z kanceláří se dívám na nový drátěný plot a za ním les. Ještě že se můžou kancelářští chvílemi dívat k lesu, to musí být fajn pro oči. Unavené od monitoru.
Takový manažer má spoustu odpovědnosti. Musí mu to hodně myslet, muži v dobře padnoucích oblecích působí inteligentně, někteří i opravdu mile, lidsky. Jestlipak o víkendu, až shodí oblek, vypadnou z města a křepčí třeba někde v lese u ohně?
Soudím tak podle sebe, protože ač jeden den ve slušivých společenských šatech, odpoledne pak v indiánské sukni brouzdám, když ne přímo bosou nohou travou (na to je ještě zima a tak otužilá přeci jen nejsem), tak aspoň jdu třeba na povídání s dívkou, kerá stopuje vlky, nebo na koncert Společná věc, kde biotronik Tomáš Pfeiffer rozeznívá obrovský Vodnářský zvon.
Přivezl si jej až z Tibetu, nádherný nástroj. Při hře na něj zároveň nechává promítat obrazy fraktálů a také významných duchovních míst. Na plátně se střídají katedrály, menhiry, posvátné hory. Jedna píseň je věnována lidem, kteří učinili mnohé pro ostatní, a zároveň zažívali utrpení, třeba v podobě stigmat. Žili ve velmi skromných podmínkách, neměli to snadné.
Mísí se ve mě dojmy z toho, co jsem jen ve třech dnech zažila. Kromě práce v kanceláři večer s vyprávěním a promítáním fotografií z krušnohorského lesa, pak koncert Vodnářského zvonu, obojí v indiánské sukni, a pak tiskovka, na kterou oblékám šaty připomínající hadí kůži.
Nemám s tím problém se proměňovat zvenčí, stále jsem to přeci já. A co vše zahrnuje ono já? Je toho mnoho. Teď zas vidím indiánku pro změnu v televizi, prý anděl hranic, běží tu reportáž z americko mexické hranice. Odtud jsem si přivezla můj ochranitelský medailon. Přináší mi opravdu štěstí, jsem si jistější ve svých pocitech a směřování.
Snadněji mi to také píše, denně se děje něco neobvyklého. Ne vše povím veřejně, ale ráda si popovídám třeba se sousedkou, se kterou jsme se před chvílí potkaly na ulici. Šla jsem z vietnamské večerky, kam jsem zaskočila pro žrádlo pro kočku a pivo a chleba pro manžela, a ona se na mě směje, že zná z FB mou historku o nalezení medailonu Panny Marie z Guadalupe. Tak jí mezi dveřmi vyprávím některé detaily, snad až nepublikovatelné, je nám fajn a shodneme se, že je to i na osobní rozhovor a třeba společnou grilovačku.
No a to je pro dnešek asi vše, za chvíli dávají Vyprávěj, to mám ráda. Nedívala jsem se před lety, to mi retro ještě moc nevonělo, teď mě to už baví. Je to totiž plné lidských příběhů, to je to hlavní. Žijeme v nějaké době a přejeme si být šťastní. Někdy se nám daří, někdy méně. Jsme spojení víc, než mnohdy jen tušíme.
A je celkem šumák, co máme zrovna na sobě. Jestli retro halenku nebo právě teď módní oblek či montérky. Pořád jsme hlavně lidi, momentální obal není prakticky důležitý. To je jen taková rekvizita. Píšu v teplácích domácích. A pruhovaném tričku.
