Rozhodla jsem se změnit profesi a to obnáší zasednout zas do školních lavic. Marečku, podejte mi pero. Ze začátku to tedy sranda moc nebyla, ale už se to lepší, tak se na to podívejme. Školní třída plná dospělých žen.
Muže tu máme v některých třídách akorát tak na zdech a to v podobě portrétů osobností z minulosti, zejména pak J. A. Komenského. Z jeho učení vychází školství dodnes. Škola hrou se navíc uplatňuje stále víc, prostředí základní školy, kam docházíme dvakrát v týdnu na výuku v oboru asistent pedagoga, je plná nejen barevných kreseb dětí, ale také ekologických koutků, pohodlného posezení v atriu i třeba hudebních nástrojů.
Škola se prostě od dob, kdy jsem byla žáčkem, kterého nervózní učitelka klidně i profackovala, změnila. Dnes tedy občas až k extrému, kdy naopak žák profackuje učitele, ale nad tím tu hořekovat nechci. Být škarohlídem, ve stylu "kam to ten svět spěje", tak bych do školství nešla. Mám naopak optimistickou povahu, miluju dětskou spontánnost, smích, radost, tvořivost a hraní, a tak doufám, že mě na nějaké té škole jednou i zaměstnají. Že je osloví má životní zkušenost a chuť předávat něco dobrého právě teď dětem. Počítám s tím, že asistent má nelehkou práci, musí být trpělivý, vnímavý, stále se sám něco učit. Umět pomoci dětem s jakýmkoliv hendikepem. A přitom nedělat práci za něj. Povzbudit, často chválit. Nenechat rozjet ve třídě šikanu.
Naše pedagožky přitom před námi vůbec neskrývají problémy inkluze, vyprávějí historky z praxe, na které se máme psychicky připravit. Třeba když má dítě takovou diagnózu, že za dva tři roky na vozíku s nevyléčitelnou nemocí přijde konečná. Parte. Asistentka si přitom vytvoří k dítěti citovou vazbu.
Před tím nás varují, ale jsme přeci ženy, a kdybychom neměly rády děti, tak do této profese nejdeme.
Naše motivace ke změně povolání zajímá i psycholožku, která nás uvádí i do oblasti psychosomatiky. A říká příklady, kdy jako psycholog či pedagog neovlivní nepříznivou situaci, kterou mají některé děti v rodině. Když se třeba rozvádějí rodiče a matka dítěte se až nechutně mstí nejen "tomu hajzlovi", který si dovolil jí opustit, ale využije k tomu i do té doby nevinné dítě. To dnes dělají i vysokoškolsky vzdělaní lidé.
Lidé jsou opravdu různí, a zdaleka dnes ve společnosti nemáme stejný hodnotový systém. O tomto rozporu skvěle s nadhledem a vytříbeným způsobem humoru vypráví školitelka Michaela, která dělá kurzy pro pedagogy, aby se nezbláznili ze všech těch požadavků na vyplňování všelijakých papírů, výkazů a příkazů, třeba GDPR a podobných lahůdek.
A právě tato žena v jedné z přednášek, kterou jsou i na youtube, odkud taky čerpám, říká důležitou věc. "Co uděláš pro svět, aby byl lepší?" To je idea učitele, který předstupuje před celý kolektiv žáků. A vede je k tomu, aby byli jednou jakkoliv prospěšní pro společnost. Aby to nebyli jen paraziti.
Mám se co učit, pedagogika je náročný obor, a už se nedivím, že někteří jsou vyhořelí. Každý z nás ale může změnit profesi, když už se v ní necítí dobře. My ženy, které navštěvujeme kurz pro asistenty pedagoga, jsme ke změně od svých předchozích povolání učinily konkrétní krok, nemáme přitom vůbec žádnou jistotu, jak budeme v novém zaměstnání přijaté, zda-li budeme vůbec někam přijaté, co zde budeme prožívat, do jakého kolektivu lidí se dostaneme.
Život není peříčko, jak se říká. Přináší mnohé a já mám změny a určitou dávku dobrodružství a tím i adrenalinu ráda. Už se čím dál více vyznám ve městě, kam do školy vlakem dojíždím, potkala jsem tu i jednu skvělou - dosud virtuální známou - a přečetla si v lavici schovaný deník jednoho žáka. Napsala jsem mu pak psaníčko, ne snad pozvání na rande na hřbitově, mohla bych být už i jeho babičkou, ale prostě se mi to tak líbilo, ty jeho čtenářské zážitky z dobrodružných a pohádkových knih, které mě taky formovaly v mládí... najednou cítíš, co máme společného, bez ohledu na věk, a těším se, co přinesou prázdniny. Navíc příští týden už budu mít praxi v jedné školce, takže dětského smíchu a dovádění si užiju až až.
