Přání zdokonalit se v písemném projevu mě přivedlo do kurzu, který vede spisovatelka Renata Šindelářová. Na první lekci se nás v chomutovské knihovně sešlo devět statečných. Babinec chytrých žen, tak tuhle seanci můžu pojmenovat.
Spisovatelka Renata se krátce představí a už rozdává úkoly. Jako ve škole. Než začneme s plněním úloh, které tu nijak detailně neprozradím, protože je považuji za osobní know-how naší lektorky, tak se vzájemně představujeme i my, ženy do kurzu zapsané.
Některé z nás celý život psaly cosi nezáživného ve svém zaměstnání, různé projekty, tiskové zprávy, hlášení a výkazy. A zároveň si tvořily jen pro sebe mnohem kreativnější texty, ať už osobní deníky nebo přímo povídky či náměty na román. Jedna z žen má v úmyslu sepsat dějiny místního divadelnictví a malířství, jak je prožila s lidmi, kteří už tu třeba brzy nebudou.
Další žena se prostě ráda vzdělává v různých oblastech, když je už několik let v důchodu. Jedna z nás má ušlechtilý záměr pomoci v jednom osobním případu, který je třeba dobře sepsat, aby se dalo pomoct člověku v nesnázích.
Aktivní blogerkou jsem asi jen já a Renata, navíc se známe i z redakce místních novin, které jsme svého času spoluvytvářely. V kurzu potkáváme i další naší společnou známou, s níž nás pojí určitá témata, a brzy je tu celkově přátelská atmosféra. Za chvíli se už všechny smějeme, jako bychom se znaly roky.
Chvílemi až žasnu, jakou mají fantazii a um mluvit řečí různých postav mé kolegyně, s nimiž plním jednotlivé úkoly. Renatiny úlohy z oblasti literární tvorby se najednou prolínají s dramatickou tvorbou, ožívají nám tu postavy, do kterých vkládáme své životní zkušenosti i představivost.
Vznikají fragmenty příběhů, které možná ještě napíšeme, v té či oné formě. Najednou to vlastně ani není důležité, co jednou možná vznikne, svůj smysl má právě tato chvíle. Vzájemná tvořivost, souznění s příběhy, vyjádření emocí, pospolitost. Celá ta seance má svým způsobem snad i terapeutický charakter.
Tuším, že pro každou z nás znamenala už první lekce něco dobrého a užitečného. Nejspíš nás všechny povzbudila v tom pokračovat v psaní, neostýchat se příliš. My ženy se kolikrát spíš podceňujeme, přitom ale docela snadno jdeme do něčeho nového, zkoušíme, hledáme cesty.
Mám rozepsanou knihu, podivuhodný příběh jednoho reálného člověka, kde si taky nejsem jistá, zda jsem to celé dost dobře ztvárnila. Tak snad se časem posunu o něco dál. Dávám tomu šanci. A mám teď i příležitost, jak to celé vylepšit, doladit, poradit se. I když ve psaní jsme tu každý sám za sebe.
Takže jen doufejme, že nás život vede těmi správnými cestami za poznáním a naplněním našeho životního úkolu.
