Co jsem našla v New Yorku

Nechtělo se mi do toho velkoměsta plného mrakodrapů a neznámých  lidí, navíc s mizernou znalostí angličtiny. Když jsem tedy od toho moc neočekávala, tak jsem tu nakonec získala víc, než jsem tušila. Třeba medailon darovaný oceánem.

Musela jsem ale překonat ten strach, který se vyvalil, když jsem měla být vytržena z bezpečné české kotliny do víru velkoměsta, kde vládne individualismus a tvrdý kapitalismus. A přitom ctím svobodu snad nade vše, což se právě s oním pocitem bezpečí jaksi míjí. Když svoboda, tak džungle, třeba takového New Yorku. Samozřejmě jsem se pak styděla, když jsem tu viděla pomník emigrantům, kteří byli fyzicky i psychicky na pokraji svých sil, sotva s jedním kufrem a hlavně s nadějí v srdci konečně dopluli do vysněné země, za hrozných podmínek lodní dopravy minulých staletí. A s nejistotou, jak je země přijme a jak se tu uživí. A co vše tu pak dovedli vytvořit! Obdivují to dnes turisté i si užívají místní.

Já měla k dispozici bezpečné letadlo a hlavně manžela, oba vybaveni chytrými telefony a kreditními kartami. Takže až na 3,5 hodiny dlouhé čekání v klikatící se frontě lidí, kteří čekali po příletu na letiště JFK na prověření úředníky za přepážkou, to bylo příjemné cestování. Viděli jsme dokonce z okýnka letadla okraj Grónska a Labradorské moře, jak jsme se kvůli počasí odchýlili ještě severněji než bylo v plánu. Venku teplota mínus 59, jak ukazovaly přístroje, rychlost přes 800 km v hodině, výška přes 10 tisíc metrů. My v pohodlí letadla, napájeni a krmeni letuškami, které fungují hlavně jako servírky. Na nebezpečné situace jsou jistě taky vyškolené, ale uplynulý rok byl prý úplně nejbezpečnějším v dějinách letecké dopravy.

Neboj se ničeho, ženo má, když jsi tu se mnou. Ač jsem tu též nováčkem. Ale známe přeci ten New York z filmů a máme mapy a navigace. Jak se začínám taky trochu orientovat, že náš hotel je v téhle ulici a tady se dá koupit tohle jídlo a tam zas tamto, tak už se cítím líp. A navíc tu příjemně fouká, to zmírňuje mou obavu z přílišné kumulace lidí a technologií všeho druhu.

Můj muž rád fotí street foto a k tomu je tady opravdu hodně příležitostí. Já spíš pozoruji zdejší lidi jako takové, líbí se mi ta barevnost, v některých částech převažují černoši, k nimž mám emocionálně  blízko. Kdysi jsem plakala u románu Kořeny, ve kterém se popisuje násilné odvlečení černochů z Afriky do otroctví na plantáže, založené bílými kolonizátory. Špatně snáším diskriminaci kohokoliv. Možná už teď naštvu některého "slušného Čecha", ale pro mě je ten mix nejrůznější národností, žijících právě v New Yorku, něčím velmi svěžím. Funguje to tady jak obrovský kotel.

Baví mě jezdit metrem, které je takovým tunelem do pekla. Špína a duch snad ještě 19. století, kdy ocelové konstrukce připomínají železné město Julese Verna. Barevné mozaiky na zdech a živá hudební vystoupení amatérských nebo snad poloprofesionálních umělců pak dodávají jedinečný šmrnc tomuto živoucímu organismu. Většina lidí se tedy při jízdě metrem dívá do svého mobilu a je tak ve spojení se svým oblíbeným světem. Ten svět je přes všechny rozdíly zároveň společný. A to mě na tom baví. Začínám si New York vysloveně užívat.

Potřebuji k životu volný prostor. Proto se mi nejvíc líbí na pobřeží. A to nejen Atlantského oceánu, ke kterému se taky vypravíme, dá se sem dojet snadno právě metrem, ale i na pobřeží velkých řek. Ty jsou přemostěné nádhernými mosty. Tady obdivuji technický um lidí i jistý vkus, mě blízký, odrážející se v úpravě parků.

Skvělým zážitkem byla návštěva Metropolitního muzea. Máme totiž s mým mužem rádi umění a tady nacházíme obrazy mnoha mistrů. Nechybí Vincent van Gogh a Paul Gauguin. Sběratelé umění prostě vědí, co je dobré (tímto se omlouvám všem ostatním malířským mistrům, které tu nezvládnu vyjmenovat). Zmíním ještě sochaře A. Rodina, jeho mramorové sochy lidských postav jsou dokonale nádherné. Navíc vše můžeme vidět pěkně zblízka i si vyfotografovat. Muž za přepážkou, který prodává lístky do muzea, se manželovi dokonce omluví, když manžel nerozumí. Že prý je to jeho chyba, jak to vysvětluje. Takové lidské momenty utkví.

Před emotivním setkání s farářkou zdejšího katolického kostela, kde jsem v sobě našla víc pokory a úplného odevzdání a zároveň se dotkla toho, co mě přesahuje, je to pouhým člověkem neuchopitelné, nepopsatelné a přesto naštěstí existující, jsme se nachomýtli k demonstraci středoškolských studentů. Protestovali proti zbraním na školách, na jednom z transparentů měli napsaná jména dětí, které byli nedávno svým spolužákem zastřeleny. V Čechách právě touto dobou probíhaly demonstrace proti našim politickým představitelům. Ani jednu z událostí si netroufám komentovat blíže, chápu ty mladé lidi, že chtějí žít v lepším prostředí, než které kolem nich momentálně je. A někdy to i tvrdě pocítí na vlastní kůži. Svět je složitý a krásný zároveň.

Mnohým z nás pomáhá při zvládání těžkých životních situací víra. Ta má je osobní a má hlubokou spojitost s mariánskou úctou. Tak nejspíš i proto jsem našla medailon právě s mariánským motivem. Je "vsazen" do kamene, který se kolem něj vytvořil v moři. Zřejmě jsou to rozemleté lastury, písek a další nerosty, které se pod tlakem vody v hlubinách spojily v jedinečný talisman. Připlul mi doslova k nohám, když jsem hledala lastury na pláži v Coney Island. Nosím jej teď u sebe nejen pro štěstí mé osobní, ale i pro další lidi.

Podívej, co můžeš najít na cestě, kde se nejdřív cítíš být příliš cizincem. Všude žijí lidé a všude je zároveň obsaženo ono posvátno, které nás přesahuje.

Pokračování příště (zážitků a fotografií je víc).