Malířka Toyen byla fenomenální osobností, která dovedla přetavit své trauma v umění, ceněné dnes milióny při dražbách. Zemřela takřka v zapomnění a osaměle, přátelé odešli dřív. Surrealismus má ale stále co říct. Naše nevědomí.
Se surrealismem mě seznámil v mých 17 letech bohémský pedagog, akademický malíř Kamil Sopko z Chomutova, v tehdejších monografiích ale zářil hlavně Dalí, Breton, Ernst... že surrealismus tvořila i žena, se jen zmiňovalo. Navíc se české galerie jejích obrazů po 2. sv. válce zbavily, když odešla do svobodné Francie.
Teprve nedávno byla u nás, v domě U kamenného zvonu v Praze, uspořádána její velká výstava, právě ze zapůjčených děl, musela to být náročná práce, dát vše dohromady, a tenkrát jsem ještě zaváhala.
Možná jsem se nechtěla pouštět tak blízko oné erotice a "bláznovství", kterými je tvorba Toyen prodchunuta. Jsou tu i "zakázaná" témata, některé kresby jen signovala, když byla snad až přespříliš otevřená. Ale co je příliš? Dnes, v době snadno dostupné pornografie, už by to mohlo být úsměvné, ale tenkrát, za I. republiky, a navíc od ženy... to byla odvaha a velká otevřenost.
A přitom trpěla, nemluvila o svém dětství, snažila se vše vymazat, ale jak víme, ono se to usadí v nevědomí a objevuje se v obrazech... zatímco jiné malíře, modernisty, nemám za jejich vyhřezlé emoce na obrazech, vydávaných za umění, zrovna v oblibě, tak Toyen se povedlo zanechat výraznou stopu, však oni ti sběratelé, kteří dnes platí miliony za její obrazy, vědí... nebo spíš tuší. Obraz na ně svým způsobem mluví.
Zaujal mě obraz baletky na houpačce, baletka má tělo bez hlavy... cítíš tu něžnost dívky, a to zastavení v čase, houpačka se zastavila... pocity člověka, který zažil něco hodně emotivního, s čímž se poté pokoušíš vyrovnat.
Měla krásné hluboké oči, vidím na jedné z fotografií, neujde ani to, že se ráda oblékala jako muž. Zametala po sobě stopy, říkají historici umění. I tak se dalo lecos vystopovat a díky spřízněnosti, kterou s ní cítí lidé, kteří cítí tu něžnost a zároveň velkou sílu, až tvrdohlavost. Svobodomyslnost nebývalou, drajv.
Čtu si a poslouchám, co kdo zaznamenal o této jedinečné ženě, která nechtěla být spojována s feminismem, a přesto má určitou podobnost s Boženou Němcovou. Svobodně v erotice, lásce, všelijak překonávajíc překážky kladené tehdejší společností. Možná právě onen mužský drajv jí pomohl prosadit se, svého času živila svými ilustracemi i dva muže najednou, oba umělce, které milovala, Štýrského a Heislera.
Je mi ctí se seznámit alespoň takto, Manko. Nezapomeneme na tebe.
A to, že ve tvém dřívějším malém francouzském bytě nyní působí psychoanalytička, je taková perlička našich osudů, jeden zaseje saménko, další dá vyrůst rostlině, a my sklízíme plody.
Díky. Snad to nebylo příliš osamělé odcházení. Můžeš se teď usmívat. Jak tajemná Mona Lisa, která ví...
