V Ústeckém kraji nyní žije 40 seniorů, kteří dosáhli nebo přesáhli věk 100 let. Jen čtyři z nich jsou muži, dozvídám se z našeho deníku. Čtu dál a zamýšlím se nejen nad dlouhověkostí.
Přijeli jsme z dovolené, uvařila jsem si kávu, přidala čokoládu a dala se do čtení našeho regionálního tisku. Zaujala mě zpráva na titulní stránce o tom, že oblíbená chomutovská kantorka oslavila 105. narozeniny. Na fotografii vidím drobnou paní, která odpočívá na lůžku s květovaným povlečením. Na stolku vedle sebe má bomboniéry, blahopřání, kytici květin. Jedná se o interiér domova pro seniory, kde žije od svých necelých sta let. Do té doby byla schopná fungovat samostatně, jen využívala pečovatelskou službu. Čtu si povídání o jejím životě, abych třeba přišla na to, čím to, že má někdo takto dobrý kořínek. I tady v severních Čechách, které zbytek republiky stále ještě vnímá za znečištěnou oblast, kde by žít nechtěl.
Novináři se dozvídají, že paní má ráda sladké. Vida, asi to nebude tak horké s tím "bílým zabijákem", jak nás občas straší někteří alternativci.
Paní Bohuslava pracovala celý život jako učitelka. To se též může na první pohled jevit jako ne až tak zdraví podporující povolání. A přesto tu s námi ještě je. Jedním z vodítek, které nás vede k možné dlouhověkosti, je zmínka o tom, že dělala svou práci ráda. Její žáci na ní dodnes vzpomínají.
Manžel byl také učitel, měli spolu dvě děti. Paní Nobilisová chodila ráda s dětmi na procházky a hrála divadlo. Takže tu máme další důležité pilíře. Rodina, vztah k přírodě a odreagování se od každodenních povinností v rámci svého koníčka. Možná je to opravdu takto jednoduché. Žij dobře, pamatuj na sebe i na druhé. Ber život s nadhledem. Nemusíš se přitom zapsat do "velké" historie. Do té se zapíší jen někteří.
Třeba Jaroslav Hašek, který v roce 1911, kdy se paní Nobilisová narodila, založil stranu mírného pokroku v mezích zákona. Inženýr Jan Kašpar v tomto roce uskutečnil historický první dálkový let v Čechách - z Pardubic do Velké Chuchle. Marie Curie-Skłodowská získala Nobelovu cenu za objev radia a polonia. Roald Amundsen jako první člověk stanul na jižním pólu. A všichni tihle velikáni měli nějaké učitele, o kterých toho mnoho nevíme. Tak jako o paní Nobilisové, která se dostala na titulní stránky novin vlastně jen proto, že se dožila takového věku. A stále je tu s námi.
Narozeninový dort už bude nejspíš snězený, oslavy vystřídaly "všední" dny. Novináři se opět věnují dramatům či dalším neobvyklostem, ošetřovatelky v domově pro seniory se starají o své klienty, a večer, když přijdou z práce, tak ještě i o vlastní rodinu. A vydrží víc než muži. A já si říkám, že už nějak dlouho sedím u kompjůtru, věnujíc se svému koníčku, a doma přitom nepořádek. Tak se tu mějte hezky a brzy zas na slyšenou.
Ještě poděkuji wikipedistům, z jejichž práce jsem čerpala. O nich napíšu zas někdy příště, některé znám totiž osobně. Jsou to fajn lidi. Pracují zadarmo a v podstatě inkognito. Protože té práci věří. Podobně jako my blogeři.
Jak vše na sebe navazuje, že? Aktivita kohokoliv z nás ovlivňuje aktivitu dalších lidí. Nejenom v politice a dalších tzv. "velkých" tématech. A o těch "menších" chci především psát. Aby byla rovnováha.
