Vládní koalice poprvé příjemně překvapila a jmenovala ministrem školství skutečného odborníka, který si tím pádem zaslouží sto dnů hájení. Takže bych tento blog ráda věnovala jinému tématu, které se mne momentálně z mnoha důvodů dotýká daleko více, než situace v „mém“ resortu. Tím tématem je valorizace důchodů, respektive její zpomalení.
Můj článek však se školstvím trochu souvisí. Čas od času se totiž u nás v Českých Budějovicích setkávám se svou bývalou kolegyní učitelkou. Ani jedna se přitom již své původní profesi nevěnujeme – mě pohltila politika a kolegyně již před lety odešla do důchodu. Záměrně neříkám na odpočinek.
Paní je vdova a má velice nízký důchod. Podnikla přitom snad všechno, co jí radí jak současná pravicová vláda, tak někteří novináři - byt 2+1 vyměnila za garsonku, auto samozřejmě nemá, nejezdí na dovolené, nenakupuje lahůdkové potraviny… Platí pouze za plyn, za elektřinu, za teplo, teplou vodu a za fond obnovy svého malého bytu. Přesto její penze nestačí vdovou a musí si přivydělávat tím, že s taškou na kolečkách rozváží reklamní letáky. Přitom to byla učitelka, kterou milovali žáci, rodiče, i její kolegové. Jen osud ji zřejmě neměl rád, protože jí nejprve vzal muže a nyní jí nadělil vládu, která v ní dalších desetitisících seniorek a seniorů spatřuje ideální objekt pro úspory.
V rámci objektivity je nutné říci, že existuje řada seniorů, kterých se úprava valorizace prakticky nedotkne. To je příklad jiné mé kolegyně na penzi, která nedávno s manželem oslavila krásných padesát let společného života. Ve dvou se přitom lépe překonávají i úskalí z dílny ministra Drábka, takže má kolegyně navzdory nízkému důchodu klidné stáří. Musím však dodat, že zatím.
Ačkoliv nikdo nechce prožít podzim svého života v osamění, většině z nás nezbude, než se s tím dříve či později nějak vyrovnat. Děti vyrostou a začnou žít své vlastní životy, přijde doba, kdy vnoučata dorostou puberty a návštěvu u prarodičů přestanou brát jako radost, ale jako nepříjemnou povinnost a statistika je neúprosná v tom, že se my ženy dožíváme vyššího věku než muži. Aby toho nebylo málo, cítí řada seniorů, že už nemají společnosti mnoho co nabídnout, že už jejich elán a schopnosti nejsou, co bývaly a od jistého věku třeba nezvládnete za katedrou třicet dětí.
V takovém okamžiku by mělo přijít ocenění od společnosti za těžkou celoživotní dřinu a zdárnou výchovu potomků. A ono konec konců přišlo. „Tato země není pro starý“, parafrázuje v něm vláda název jednoho amerického filmu. „Zvykli jste si na válku, tak si zvyknete i na reformy,“ dodává pak jedna z mých poslaneckých kolegyň z vládní koalice.
A zdá se, že toto „ocenění“ nakonec vstoupí v život a důchodci uvidí ve svých peněženkách „dočasně“ každý rok (po započtení inflace) o něco méně. Právě dnešní šedesátníci, sedmdesátníci a osmdesátníci jsou těmi, kdo mají přitom v našich zeměpisných šířkách s dočasností největší zkušenosti.
Zvláště osamělé seniorky si tak budou muset „dočasně“ nechat zajít chuť na kávu či zákusek, zapomenout na kadeřnici či přestat kupovat drobné dárky vnoučatům (docela se mimochodem těším, až zase bude ministr Kalousek koncem roku dumat, proč se propadá výběr DPH). Paní učitelka, zmíněná v článku, už si ostatně nic z toho nedopřává. Na čem ušetří ona a další seniorky, které jsou na tom podobně je mě záhadou, a kolegům z vládní koalice evidentně lhostejné.
Moc ráda bych žila v zemi, která je pro všechny. Mladým nabízí kvalitní vzdělání, nám lidem v produktivním věku příležitosti k realizaci a seniorům spokojené stáří. Já se něčeho takového nejspíš dožiji, ale řada seniorů a seniorek i díky vládním „reformám“ ne. A to já osobně považuji za největší zločin této vlády – na rozdíl například od Dobešova šafářování ve školství totiž nejde nijak napravit.
