Škola není jenom „barák“

Škola není jenom budova. Dokonce ani jenom budova s lavicemi, tabulemi. Dokonce ani jenom budova s lavicemi, tabulemi, žáky či studenty a učiteli. Škola či mateřská škola jsou základní kameny místní komunity.

Což je faktor, který z financování školství nedělá jenom ekonomický problém. Je to prostě daleko složitější.

V předchozích letech naše školství „vycouvalo“ z mnoha menších sídel. Ubylo dětí, což je nutný důsledek demografického vývoje a dost dobře s tím nejde nic dělat. A v některých oblastech se projevila také migrace obyvatel a stěhování do větších sídel. Odchod škol a školek z těchto vesnic pak znamenal další ránu místní komunitě. Bohužel. Možná to někde a někdy šlo řešit jinak, ale když místo 150 nebo 125 tisíc dětí máte v jednom ročníku v celé zemi třeba jenom 100 tisíc nebo dokonce 90 tisíc, těžko lze obhájit stále stejnou geografickou strukturu školství.

Ale v minulých letech jsme také dospěli do bodu, ze kterého již jenom těžko někam ustupovat. Školství – a to především mateřské školy a základní školství – již nemůžeme dále „smršťovat“. Proto nová pravidla pro financování regionálních škol (tedy i středních), která jsou daleko vstřícnější právě pro menší školy s určitým nedostatkem dětí. Vlastně je velká škoda, že příslušná novela školského zákona unikla zasloužené pozornosti, že byla odhlasována v parlamentu ve stínu podivných a zmatených diskusí k inkluzi či k pamlskové vyhlášce.

Přitom jde o změnu, která spolu s rozsáhlými dotačními investičními programy, které jsou zaměřené na zvýšení kapacity školství tam, kde je to třeba (protože občané jsou „neposední“ a akumulují se podle své potřeby – naštěstí) a také ke zvýšení počtu učeben, umožní v příštích letech dosáhnout strategického cíle ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. A tím je pokles počtu žáků na jednu třídu.

Protože to je jedna z cest ke zlepšení výuky, její kvality. Jsem učitelka, tak moc dobře vím, jak obrovský rozdíl je mít v napěchované třídě třicet dětí nebo v tak akorát plné třídě mít těch dětí dvacet nebo si užívat komfortu se šestnácti děcky. My těch průměrů kolem devatenácti dětí na prvním stupni základní školy dosahujeme – jenže to je jako vždycky s průměrem. Někde je nabito a jinde opravdu tak tak dětí na splnění kritérií. Nové financování umožní žít rozumným způsobem i těm školám, kde je dětí nedostatek, ale zároveň snížit průměry tam, kde je dětí podstatně více.

Přicházejí ale také nové peníze do mateřského školství, které je pro uchování místní komunity snad ještě důležitější, než škola. To je obrovský vklad do budoucnosti. Povinná docházka do posledního předškolního ročníku, která i dětem z problémových rodin umožní dorovnat jejich hendikep z nedostatečné domácí péče, a také nárok na přijetí dítěte již od jeho dvou let věku, to jsou silné vklady do místních komunit a investice do budoucna.

Mám sen o tom, že nejsme daleko od doby, kdy alespoň v oblasti mateřských školek skončí určitá patová situace, kdy jsme po ústupu z řady míst alespoň zastavili na „defenzivní“ linii. A že naopak dosáhneme návratu těchto zařízení tam, kde to bude alespoň trochu finančně možné. Protože v posledních čtyřech letech jsme opravdu udělali neuvěřitelný pokrok v tom, kolik peněz stát na naše děti (u mne tedy už vnoučata) vynakládá, kolik dává do jejich vzdělávání. Ale pořád jsme na cestě, nikoliv v situaci, kdy by bylo možné si říci, že podíl rozpočtu na školství je adekvátní jeho důležitosti.

Čili priority příští vlády by měly být minimálně v jednom bodě zase stejné. Školství. Už jenom proto, že školy nejsou jenom ty baráky, ale především lidé v nich, naše děti. A ty za to stojí. Řekla jsem to už mnohokrát a nic se na tom nemění.