Rasové nepokoje: Musíme hlavně řešit příčiny

Ze seznamu položek, které jsme zatím znali jenom ze zahraničního zpravodajství, můžeme odškrtnout další věc – pouliční nepokoje s rasovým podtextem. Situace na severu země je výbušná, my politici spíše přešlapujeme na místě a radikálové slaví, jako by Vánoce přišly o tři měsíce dříve. Konečně někdo naslouchá individuím, jako jsou předseda DSSS Vandas, odsouzený podvodník Kohout nebo jakýsi Mašín, z jehož projevu mi běhal mráz po zádech. Ráda bych proto alespoň nepatrně přispěla k návratu veřejné debaty k věcným tématům.

Nepokoje na Šluknovsku nemají jednoduché příčiny, ani jednoduchá řešenínovinky.cz

Nejsem bezpečnostní expert ani právní odborník. Proto se nechci příliš vyjadřovat k práci těch, kteří takovými odborníky jsou. Dvě tři věty však napsat musím. Zaprvé – policie situaci systematicky řeší dva měsíce, ale problémy, jimiž se zabývá, se kupily více než dvacet let. Nechtějme po policistech nemožné na počkání a zázraky do tří dnů a s nějakým hodnocením jejich práce prosím počkejme nejdříve na jaro! Jak by se nám všem líbilo, kdyby nám nadřízený či zákazník zadali těžký úkol a okamžitě se dožadoval výsledků?

Zadruhé – nejsem vůbec přesvědčena o tom, že situaci vyřeší další legislativa. Povoluje snad dnes nějaký zákon dělat nepořádek, obtěžovat své okolí hlukem, organizovat nepovolené pochody a oslavovat Hitlera? Jistěže ne – tohle všechno je už teď buď přestupek, nebo trestný čin. Spíše než na nové „legislativní balíčky“ bych se proto zaměřila na hledání příčin této situace a jejich řešení.

Neuvedu nic převratného, když napíši, že hlavní příčina sociálního vyloučení tkví v nedostatečném vzdělání a z něj plynoucí absence interakce s okolím. Tady se zanedbalo mnohé a nutno říci, že kořen problému sahá hluboko před listopad 1989. Jen si vzpomeňme – my starší jsme běžně chodili s Romy do školy, malí Romové se s námi učili matematiku či češtinu a dělali domácí úkoly. Hráli jsme si spolu a žádné sociální vyloučení neexistovalo, protože jejich rodiče pracovali ve stejném podniku jako naši.

Dnešní třicátníci už tohle neznají. Za jejich školních let putovali malí Romové rovnou do zvláštní školy, která je – daleko od ostatních dětí – připravovala na celoživotní úděl pomocných dělníků. Inteligence zde nehrála roli: existují středoškoláci i vysokoškoláci, kteří své vzdělání zahájili v této instituci. Listopad 1989 už tedy zastihl Romy svým způsobem jako občany druhé kategorie.

Počátkem devadesátých let se situace ještě zhoršila. Krach mnoha podniků připravil o práci zejména méně kvalifikované dělníky, kteří postupně spadli do dluhové pasti, závislosti na sociálních dávkách a byli vystěhováni do ghett. Nebylo to najednou – nicméně každý rok je pro tyto lidi horší než ten předchozí.

Na druhou stranu existuje snaha zlikvidovat dvoukolejné základní školství a vrátit žáky ze sociálně vyloučených rodin do normálních školních lavic. Spíše než z ministerstva školství (a to, buďme objektivní, i za dob sociálně demokratických ministrů) ovšem přichází z Bruselu. A zdá se, že se spíše míjí účinkem.

Nedávno jsem četla zajímavé postřehy jednoho „rozhněvaného mladého učitele“ ze severních Čech. Potvrdil tam, co si myslím už dávno, totiž že boj s dvoukolejným školstvím je zatím neúspěšný. Slušní rodiče chtějí – a nelze jim to zazlívat – pro své děti to nejlepší, a tak se neustále opakuje stejný model:

1. Na normální školu nastoupí žáci ze sociálně vyloučených rodin.
2. Bohatší rodiče nebo rodiče talentovaných dětí své potomky přeřadí na jinou školu nebo na víceleté gymnázium.
3. Obvykle je nahradí opět žáci ze sociálně vyloučených rodin.
4. Klesne standard výuky.
5. Z normální základní školy se stane de facto zvláštní.

Něco podobného lze vysledovat v případě sídlišť i celých regionů: částečně tlakem spekulantů a částečně spontánně vznikají zárodky ghett, a tím se problém sociálního vyloučení prohlubuje.

A jak mu čelit?

Prvním a nejdůležitějším krokem je důraz na předškolní péči. Panu ministru Drábkovi to asi uniká, ale primárně opravdu nejde o to, aby si měla zaměstnaná matka kam odložit svého dobře vychovaného potomka, ale aby děti ze sociálně vyloučených rodin získaly potřebné návyky, které se nenaučily doma.

Druhým krokem je zvýšení platů učitelů a rozšíření jejich pravomocí. Vím, že ministr Dobeš nyní učitelům významně přidal, ale mluvím o něčem jiném. Ten typ osobností, které zvládnou kázeňsky třídu, v níž jsou děti z normálních a sociálně vyloučených rodin v poměru 1:1, dostaneme na pedagogické fakulty a následně do školství pouze tehdy, až bude plat učitele srovnatelný s platem ekonoma či právníka.

Třetím krokem je připravit program umožňující, aby lidé ze sociálně vyloučených rodin mohli sekundárně a hlavně terciárně studovat. Inspiraci pro to hledejme za oceánem. V USA své sociálně vyloučené integrovali tak, že mnozí z nich pronikli mezi elitu.

Domnívám se, že debata o událostech v Ústeckém kraji by se měla odvíjet hlavně tímto směrem. Teď právě slyším udivené i rozzlobené hlasy čtenářů: „Ale paní poslankyně, to je úkol na dvacet let!“

Ano, je. Ale bohužel tak to bývá – složité problémy nemají jednoduchá řešení.

PS: Ano, vím, v jaké straně začínal (nebo dokonce stále ještě působí?!) pan Kohout. Musím se přiznat, že se stydím, že byl tento člověk někdy mým stranickým kolegou.

Aktualizace 8. září 15:10: Vzhledem vývoji diskuse a k tomu, že jsem do ní mohla díky svému nedostačnému dukátovému kontu poslat jen jediný příspěvek, jsem - ač nerada - požádala administrátory o její uzavření.