Poslední zvonění (po dvou týdnech)

Normálně píšu blog ke konci školního roku na konci školního roku. Tentokrát jsem si dala pár dnů navíc. Potřebovala jsem trochu vychladnout. Dva roky velmi sympatického vývoje školství se během pár týdnů nějak divně zadrhlo.

Ještě na začátku roku to třeba s rozpočtem školství vypadalo skutečně výborně. Hnutí ANO se poprvé za ty roky tvářilo, že školství skutečně považuje za prioritu a ne za přebytečnou záležitost, ze které holding nic nemá. Andrej Babiš tehdy potvrdil rozpočtový výhled na další roky, který měl skutečně parametry seriozního financování vzdělávacích potřeb českých dětí a také českého sportu. A dnes? Vysoké školy hrozí stávkami, protože ze slibů, které šéf ANO Andrej Babiš stvrdil „rukoudáním“, jsou trosky. I v jiných oblastech ANO otočilo a dělá problémy s dávno dohodnutými a schválenými kroky.

Dva roky se rodil kariérní řád. Bylo to složité a trvalo opravdu dlouho, než se podařilo najít kompromisní řešení, které vyhovovalo odborům, učitelským organizacím a které reflektovalo také množství připomínek lidí z praxe. Tento kompromis byl vložen do zákonné podoby a její schvalování probíhalo velmi racionálně do chvíle, než se zrodila iniciativa, která si říká Komora učitelů, a která ve skutečnosti z hlediska práva ani neexistuje. S použitím často neférových a nepravdivých argumentů získala tato organizace „jednoho muže“ překvapivé množství podpisů pod požadavky, které znamenají negaci kariérního řádu.  A v naší rozjitřené politické situaci se postavil Senát k iniciativě přesně podle zásad správného oportunismu. Kariérní řád nezamítl, ale přijal změny iniciované onou komorou, které znamenají vlastně jenom zvýšení nákladů na celý systém. Řešení připravované skutečně dva roky bylo rozbito během několika hodin hektického jednání a s pomocí petice, jejíž důvěryhodnost je založená pouze na pofiderních tvrzeních autorů.

Dlouho se také připravovala další výrazná změna, totiž uzákonění práva rodičů na místo v mateřské škole pro dítě již od dvou a nikoliv až od tří let.  Byly na to získány velké investiční peníze do rozvoje školek. Našly se peníze na chůvy, na nové pedagogy. A zase se objevila petice proti umisťování dětí do školek v tak brzkém věku. Přitom nejde o žádnou povinnost pro rodiče, jak se leckdo tváří. Jde jenom o právo, o možnost pro ty rodiče, jejichž sociální situace vyžaduje, aby rodina měla dva příjmy a nikoliv jeden. Prostě pro ty, kteří si nemohou dovolit luxus, aby byl jeden z rodičů (obvykle maminka, co si budeme říkat) s dítětem doma tak dlouho.

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy reformovalo financování sportu a do nepřehledné džungle vneslo naprosto nový a velmi spravedlivý systém rozdělování státní podpory. Navíc byly jasně odděleny peníze pro děti a mládež od ostatních, bylo zastaveno přelévání z jedné kapsy do druhé s nejasnými výsledky a podivnou efektivitou. A pak přijde jeden skandál založený pravděpodobně (je třeba vyčkat výsledků policejního šetření) na osobním selhání několika konkrétních lidí, a celý systém je v očích veřejnosti zpochybněn. Přitom všichni, kdo věci skutečně rozumějí, potvrzují jednu základní věc – je skutečně nejlepší z těch, které kdy byly vytvořeny.

Dalo by se pokračovat menšími věcmi. Třeba i tím, že rezort přišel o ministryni, která za své dva roky ve funkci prosadila víc změn a víc peněz, než většina jejích předchůdců dohromady. Podle mého je to skutečně velká škoda, ale není to systémová věc, jako ono zpochybnění kariérního řádu nebo útoky na školky pro dvouleté děti. Ale je jasně vidět, že od chvíle, kdy se Kateřina Valachová rozhodla rezignovat (jakkoliv ji nikdo nemůže vinit z podílu na problému s dotacemi), prudce se zvedla nálada těch, kdo vidí ve školství nikoliv děti, ale prostor pro svoji vlastní exhibici a pro realizaci vlastních politických ambicí. Což je ta nejhorší zpráva pro české školství ze všech – zjevně je tu mnoho lidí, pro které představuje lákavé sousto. A pro které jsou děti zcela vedlejší.

Na druhou stranu. Právě v posledních dvou letech se ukázalo, že to skutečně jde i jinak, že školství může být vedeno způsobem, který je motivován právě zájmem dětí a potřebami učitelů, že nemusí být ve vleku osobních ambicí jednotlivců a prostorem, kde se s dětmi experimentuje. Takže na konec školního roku si přejme jedno – aby nám to vydrželo, aby školství i nadále patřilo dětem, rodičům a učitelům a aby byly i další kroky v této oblasti motivovány zájmem veřejným a nikoliv zájmy jednotlivců.