Podivná světélka na konci tunelu

České školství je již od středověku na velmi vysoké úrovni a dokázalo celkem ve zdraví přežít i ministra Nejedlého neblahé paměti. Je ovšem otázkou, zda přežije také odstoupivšího ministra Dobeše a o jak dlouho. Nevěříte?

Zvládne akademik a náměstek ministra školství Jiří Nantl dát po Dobešovi do pořádku resort? A bude vůbec nominován? Idnes.cz

Starý bonmot praví, že pokud jdete dlouhé hodiny temným tunelem a na konci uvidíte světlo, nemáte se radovat. Může to být totiž nejen konec tunelu, ale i protijedoucí vlak. Českému školství přitom takových „světel na konci tunelu“ v posledních týdnech probliklo hned několik.

To nejsilnější, které zkušebně rozsvítil předseda Starostů a nezávislých Petr Gazdík, by nám ukazovalo nesmírně dalekou cestu zpět – konkrétně před rok 1774, kdy česká královna a manželka císaře Marie Terezie vyhlásila školní reformu. Tu má většina z nás zredukovánu na poučku z dějepisu z 6. třídy, že Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku. To je sice pravda, ale základním a nikdy nezpochybňovaným smyslem této reformy byl fakt, že školství řídí stát prostřednictvím k tomu vyčleněných odborníků a později institucí. A právě tohle chce pan Gazdík změnit. Ministerstvo školství má být podle něj zrušeno a jeho agendu převezmou stávající ministerstva spolu s novým, podstatně menším Ministerstvem pro vědu, výzkum a vysoké školy. To by v praxi znamenalo, že zejména základní a střední školství budou současně řídit všichni a nikdo.

Marně jsem přitom pátrala, který stát si pan Gazdík bral při svém návrhu za vzor. Žádný jsem nenalezla – všude spadá školství buď pod samostatné ministerstvo (Velká Británie, Francie), nebo zvláštní státní sekretář spolu s ministry jednotlivých federálních států (USA). Marně jsem dokonce přemýšlela o tom, zda vůbec v ČR existuje oblast, která by spadala do agendy dvou a více ministerstev, s pravidly určenými několika zákony a mezinárodními smlouvami a kontrolovaná řadou institucí. Po hodně a hodně dlouhém přemýšlení mne napadlo jediné, a sice renovace a provoz auto a moto-veteránů. Jak vidno, řadí pan Gazdík důležitost školství pro společnost hodně nízko. To prosím neberte jako kritiku veteránů a veteránistů, ale konkrétních politiků, kteří se dostali do sněmovny i díky vzletným frázím o vzdělání, vzdělanostní společnosti a jejich podpoře.

Další podivným světélkem, které na konci tunelu problikává, je diskuse o obsazení postu ministra školství – pana Gazdíka se přitom jeho koaliční partneři evidentně nezeptali, musím jedovatě dodat. Namísto toho začínají spekulovat o jménech – Věci Veřejné nejprve coby nástupce svého „nejlepšího“ navrhovali Dagmar Navrátilovou, Milana Šťovíčka a Kateřinu Klasnovou. Ve hře přitom donedávna bylo i jméno současného náměstka na ministerstvu Ivana Wilhelma. V případě nominace Klasnové sice šlo o hodně špatný vtip (její znalosti resortu jsou diplomaticky řečeno minimální), zbývající tři však jsou bezesporu odborníci – pedagožka a moje kolegyně ze školského výboru Navrátilová, bývalý ředitel školy a komunální politik Šťovíček a konečně odborník na slovo vzatý, vysokoškolský profesor a bývalý rektor Univerzity Karlovy Ivan Wilhelm.

Je bezesporu skvělé, že se při obsazování funkce ministra školství hledají lidé, kteří školství rozumějí – to je u Nečasovy vlády premiéra a unikum. Problém byl ovšem v tom, že jak Navrátilová, tak Šťovíček jsou sice dobrými manažery a znají resort (který by za jiných okolností i dokázali velice dobře vést), ale Augiášův chlév po Dobešovi je nad jejich síly. Oba to přitom vědí a jsou natolik poctiví, že ono „elektrické křeslo“ nakonec s díky odmítli. Profesor Wilhelm je naopak tím druhem vizionáře a krizového manažera, který by nejspíš dokázal ministerstvo a resort po svém někdejším šéfovi zkonsolidovat a přivést do funkční podoby. Problém je ovšem v tom, že o školství v podobě, jakou prosazoval profesor Wilhelm, nestojí v této zemi kromě pár vysoce postavených průmyslníků vůbec nikdo. „Reforma“ Vysokého školství, která letos vyhnala tisíce akademiků do ulic, je hlavně jeho dílo. Právě z tohoto důvodu se domnívám, že profesora Wilhelma nakonec vystřídal jiný náměstek, bývalý kancléř Masarykovi univerzity v Brně Jiří Nantl. Ani on to však nemá jisté – stále se hovoří i o možnosti, že by ministerstvo vedl „nějaký politik VV“.

Jiří Nantl má za sebou přes své mládí úctyhodnou akademickou praxi a resortu rozumí. Jeho jméno je tedy alespoň nějakou zárukou toho, že by se ministrem nestala loutka někoho jiného či jakýsi maskot pro okrasu. Případná nominace někoho z politiků VV je zárukou pravého opaku. Nikdy jsem nevěřila, že ve svých úvahách dospěji tak daleko, ale jsem přesvědčena, že je pro školství lepší nemít žádného ministra, než špatného. Ač jde v obou případech o katastrofické varianty.

Naše školství je v krizi, kterou nezažilo dlouhá desetiletí a změna je – i díky výše uvedeným světélkům na konci tunelu - stále v nedohlednu.  Prvním krokem k jejímu zdárnému vyřešení jsou totiž parlamentní volby, které jsou stále v nedohlednu.