Zdálo by se, že jediným a zásadním tématem našeho školství jsou věčné přehmaty pana ministra Dobeše a jeho odvolávání-neodvolávání. Leč není tomu tak. Odbornou i laickou veřejnost trápí celá řada zcela konkrétních problémů, které se jich leckdy dotýkají více a intenzivněji než „velká politika“. Jedním takovým je například odklad školní docházky budoucích prvňáčků.
V uplynulých dnech se na mne obrátilo několik pedagogických pracovníků včetně ředitelů škol a pracovníků školských poraden. Ptali se mne, jaký je můj názor na § 37 novely školského zákona, který se týká institutu odkladu školní docházky u budoucích prvňáků. Z jejich dopisů a mailů šly vyčíst obavy, zda nově, anebo přesněji znovu zavedené přísnější posuzování důvodů odkladu zahájení školní docházky odborným lékařem a současně školským poradenským zařízením neklade zbytečné nároky na zákonného zástupce dítěte a zda nepředstavuje nadměrnou zátěž pro poradny. Všem tazatelům jsem samozřejmě odpověděla – nicméně mi toto „banální téma“ přijde natolik zajímavé, že se s Vámi o svoje odpovědi podělím.
Nejprve musím říci, že rozumím motivaci tazatelů eliminovat byrokratickou zátěž spojenou s touto žádostí. Markantní je to zejména v případě, kdy jsou důvody žádosti zcela zjevné – například zdravotní stav prvňáčka. Nicméně musím jasně říci, že jsem já a moji kolegové z výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu (neboť výbor je autorem této změny) měli pro tento krok pádné důvody. Jaké?
Odklad školní docházky začal být v posledních letech nadužíván, v některých případech se dokonce nebojím říci zneužíván. O odkladu nástupu dítěte do první třídy tak namísto odborníků rozhodují rodiče dítěte, a to často na základě pouhé dojmologie a vlastního pocitu. Právě kvůli benevolenci zákona a jistě i dobré vůli lékařů bylo snadné získat doporučení odkladu školní docházky, aniž by k tomu vedly skutečně závažné důvody.
Vinou tohoto trendu došlo k prohloubení dvou hlavních problémů: zaprvé se děti ve věku šesti let začaly takříkajíc hromadit v posledních ročnících předškolních zařízení. Vzhledem k velmi tristní situaci, co se počtu míst ve školkách týká, docházelo v některých městech skutečně k eskalaci problému, který bylo třeba řešit. Druhým vážným problémem se ukázalo být věkové rozložení prvňáčků ve třídách. Bylo opakovaně prokázáno, že děti, které nastoupily do první třídy s ročním odkladem bez zjevného důvodu, byly v některých dovednostech zvýhodněny oproti svým mladším spolužákům. To mělo vliv na tak důležité sebevědomí a motivaci těch prvňáčků, kteří nastoupili školní docházku „jak se má“.
Smyslem novely samozřejmě není administrativně komplikovat život rodičům dětí, u kterých je odklad školní docházky opodstatněný. Myslím si ale, že odborné posouzení způsobilosti dítěte k nástupu do školy je pro další vývoj dětí do té míry důležité, že je třeba přistupovat k němu maximálně důsledně. Musíme se totiž snažit vyrovnat podmínky, za kterých děti školní docházku zahajují. To je také pravým smyslem institutu odkladu školní docházky.
Tedy – pokud u mne chtějí zástupci odborné veřejnosti či rodiče hledat podporu pro jakýkoliv rozumný návrh, mají vždy dveře otevřené. S návrhem na opětovnou liberalizaci odkladu nástupu dětí na ZŠ ovšem naprosto nesouhlasím, a proto jej ani nemohu podpořit.
