Objevení Ameriky dne 26. června 2017

Dne 26. června 2017 objevili v Hospodářských novinách Ameriku. Platy českých učitelů jsou nejnižší v Evropské unii a v OECD. Výdaje na žáka (počítáno v paritě kupní síly) jsou také nejnižší. Podíl školních výdajů na HDP je…

…také nejnižší. Jaké překvapení!

Bohužel, to všechno ale víme. Jsou to přesně ty argumenty, se kterými operovalo v posledních dvou letech ministerstvo školství v boji za skutečné, nikoliv pouze slovní uznání školství jako naprosté priority státu.

Já si vlastně ani nevzpomínám na vládu, která by vzdělání neměla jako prioritu vládního prohlášení. A pak, když se sestavoval rozpočet, přišel vždycky ministr financí, vzal do ruky propisovačku a začal dělat škrt, škrt, škrt. A v podstatě jedno, zda to byl Klaus, Kočárník, Pilip, Kalousek nebo Babiš. Školství dopadlo vždycky stejně. Ohlodané na kost.

Tedy by se slušelo říci, že poslední dva roky jsou jediné, kdy se situace začala hýbat a kdy rozpočet školství začal narůstat alespoň přijatelným, když ne optimálním tempem. A také by se slušelo dodat, že skoro obratem po těchto zvýšeních přichází protiakce a naopak pokus o snížení výdajů na školství. Nebo přesněji o zásadní nedodržení dříve dohodnutých růstů. Slíbené peníze najednou jaksi záhadně „nejsou“.

Redakce Hospodářských novin tedy objevila Ameriku. Škoda, že když už k tomuto objevu došlo, nebyl text doplněn o řadu souvislostí. Třeba za kterých vlád vlastně výdaje rostly a kdy to bylo naopak. Což je sice informace, kterou lze najít na internetu a získat ji z veřejných zdrojů, ale jistě by veřejnost ocenila, kdyby byla připravena přehledně a se souvislostmi. Takže to vlastně není žádná novinka, ostatně v novinách není žádná zpráva, která by snesla označení novinka. Vždyť to, co je v denících, se stalo v nejlepším případě včera, klidně ale dříve. Síla denního tisku není ve schopnosti informovat, ale analyzovat.

Pojďme zpět k učitelům. Postavení České republiky z hlediska učitelských platů je jednoznačně hanebné, je to strašná a do nebe volající ostuda, ale především – je to hřebík (nikoliv hřebíček, ale pořádný hřeb) do rakve vzdělávání v této zemi. A zase platí, toto byla pro předchozí vlády a naprostou většinu ministrů školství vždy zakázaná slova. Změnilo se to až v posledních letech. Jenže není možné, aby systém, který byl dvacet let podfinancován (i to je však zcela nedostatečný výraz, protože několikrát prošel klinickou smrtí), vyskočil po dvou letech trochu slušnějšího yacháyení jako politý živou vodou. To bude trvat podstatně déle.

Nerada bych, aby to celé bylo bráno jako nějaký útok na Hospodářské noviny. Naopak si vlastně vážím toho, že se objevila studie, která mnohé věci vysvětluje. Je to záslužný krok, když se podíváme na téma školství v českých médiích, většinou končí zájem u drog, šikany a podobných negativních skutečností. Že by se někde objevil vděk vůči učitelům za to, že i když jsme jim koupili tak akorát trabanta, dostáváme (my, jako společnost) komfort dobře vybavené škodovky? Nikoliv, takový vděk je našim učitelkám, učitelům, ředitelům i nepedagogickým pracovníkům upřen. Zato se obrovského zájmu dostává každému, kdo začne vykřikovat, že bychom měli mít mercedes.

Možná by tedy stačilo připomenout, že i když platy učitelů i náklady na žáka máme vskutku velmi nízké (což je neomluvitelné a o to víc neomluvitelná je snaha ministerstva financí nedat o mnoho více), tak ve srovnání výsledků pedagogické činnosti a znalostí našich žáků a studentů se zbytkem Evropské unie či se zeměmi OECD nejsme sice na špici, ale pořád se držíme ve slušném průměru.

Když to neudělali v Hospodářských novinách, udělám to tedy já. A použiji onen velmi názorný automobilový příměr: Vážení učitelé, děkuji, že s tím trabantem, který máte k dispozici, proháníte na „trati vzdělání“ škodovky či nejnovější fiaty. A nenechte se znechutit tím, když vám lidé neznalí reálií vyčítají, že nepředjíždíte mercedesy.