O školství, klišé a prioritách

Nesetkávám se často s novinovým článkem, jehož autor mi promluví z duše a klidně bych se pod něj podepsala. Článek Martina Fendrycha je ovšem z jiného soudku – takhle přesně bych to napsala, kdybych to ovšem uměla.

Takhle věcně, výstižně shrnout na poměrně malém prostoru všechna oblíbená klišé o učitelích se podaří opravdu málokomu. Jakkoliv bych se s autorem asi v řadě věcí neshodla, tentokrát mu musím dát palec nahoru.

Jenže… Kdyby to bylo takhle jednoduché, prostě bych sem zkopírovala zmíněný článek a napsala pod něj výše řečené. Situace je, žel, značně složitější. Pro toto zjištění nemusíme chodit nikam daleko, stačí do (velmi živé) diskuse pod článkem. Jako mávnutím kouzelného proutku jsou v ní všechna Fendrychem vyvrácená klišé zase zpět, a setkáme se v ní i s takovými „moudry“ jako (doslovně cituji): „Tak výsledek této "studie" odpovídá tomu, že ho prováděli sami učitelé, kteří na sebe samozřejmě nic neprásknou. Platy jim určitě nezávidím, ale odpovídají jejich pracovní době a počtu volných dní. Zkuste někdy přijít na základní školu ve 3 odpoledne. Nikde ani noha. A ať mi nevykládají, že si během prázdnin dělají přípravu na vyučování. Ha ha ha.“

Viděno touto optikou tedy představuje autorův článek klasické vrhání jistého druhu luštěnin na výsledky práce zednického mistra. Obávám se přitom, že ani příslovečný Svatý Jan Zlatoústý by nepochodil lépe. A člověku proto nezbývá, než  se ptát - proč.

To není jednoduchá otázka, ale zkusme to. Podfinancování školství (a že je školství podfinancované, o tom snad není sporu) můžeme také chápat jako jeho důsledek. Přitom platí, že podporu školství mají v programu na všech úrovních a napříč spektrem zleva doprava všechny politické strany. Jenže podobné diskuse vyvolávají mnohdy dojem, že o nic takového velká část veřejnosti vlastně nestojí. Jistě – můžeme věřit tomu, že se jedná o křičící menšinu. Ale mnohé napovídají i průzkumy veřejného mínění. V těch, se kterými jsem se měla možnost seznámit, figurují jako nejzávažnější problémy korupce, kriminalita, soužití s menšinami, či nezaměstnanost, a na podfinancované školství jaksi nezbylo místo. A přitom je to právě nedostatek peněz ve školství, který řadu těchto negativních jevů generuje!

Jsem přesvědčena, že stojíme na křižovatce, ze které vedou v podstatě jen dvě cesty. Jedna směrem na západ, k fungujícímu státu a konkurenceschopné ekonomice, druhá vede nejprve ke stagnaci, a pak k pozvolnému úpadku a neustálé krizi. Ona totiž konkurenceschopnost nestojí jen na exportu a průmyslu, ale také na lidském kapitálu. Na tom dokonce hlavně. Například „banánové republiky“ v první polovině 20 století exportovaly většinu své produkce, a na ty nejnáročnější světové trhy, a přesto nešlo o nějaké vyspělé, rozvíjející se ekonomiky. Právě naopak. A základem lidského kapitálu, tedy toho, že společnost generuje jak špičkové odborníky, tak vynikající řemeslníky a dělníky, je právě školství.

A ve školství je – čímž se vracíme k článku zmíněnému v úvodu – peněz nedostatek. Díky tomu například nedochází k přirozené obměně pedagogického sboru, řada kantorů přesluhuje a o nějakém nadšení mladých erudovaných pedagogů jít učit, nelze příliš mluvit. Spíš slyšíme o syndromu vyhoření. A mladí vysokoškoláci neberou buď  pedagogiku  jako poslání, ale jako východisko z nouze a dočasnou štaci, nebo – což je stokrát horší – je prvních pár let drsně vrátí na zem a pohled na výplatní pásku je připraví o poslední ideály. Ti i oni se pak sejdou v soukromém sektoru a školství nechají svému osudu.

Nelze ovšem spoléhat na to, že pouhé zvýšení rozpočtové kapitoly MŠMT vyřeší jako mávnutím kouzelného proutku všechny problémy. Na to nám totiž v sektoru moc dlouho řádila „neviditelná ruka trhu“, která potlačila technické školství a vyprodukovala naopak řadu oborů, které nejsou úplně konkurenceschopné. Aby naše školství opět patřilo ke světové špičce, potřebuje především, ve spolupráci s jinými resorty (například průmyslem), restrukturalizovat.

Tedy sečteno a podtrženo – školství a vzdělanostní společnost JE jednou z hlavních priorit naší společnosti, potřebné pro návrat mezi nejvyspělejší státy světa. Škola je prostě základ života a tak bychom na to neměli zapomínat…