O problémech, středoškolácích a racionalitě

Statistika hovoří jasně. Každý rok ubývá škol, které mají více přihlášených studentů, než mohou přijmout, a nic na tom nezměnilo ani letošní, právě oficiálně uzavřené přijímací řízení.Viděno touto optikou, působí rozhodnutí šesti krajů zavést plošné přijímací řízení na maturitní obory, doslova bizarně. Je však rozhodnutí krajských radních skutečně tak nesmyslné, jak se mnohým na první pohled jeví?

 Nejprve trochu demografie a statistiky. Když budeme brát do úvahy demografický vývoj a Gaussovu křivku, tak nevyhnutně dospějeme k několika závěrům. Demografie vypovídá, že již léta dochází k populačnímu úbytku, Gaussova křivka pak o rozložení IQ a o dalších studijních předpokladů v populaci. Již dlouhá léta je přitom všeobecně respektována teze, že géniů je přibližně stejně jako lidí, trpících nějakou formou mentální retardace, a naprostá většina z nás se nachází je někde v průměrných hodnotách. Tedy, řečeno polopaticky - máme ve společnosti maximálně 30% lidí, schopných vystudovat nějakou regulérní vysokou školu a maximálně 4% géniu, kteří mohou působit jako špičkoví akademici či vědci. A teď klíčová otázka. Mění se Gaussova křivka v závislosti na demografickém vývoji?

 Pokud ne (a to Vám řekne valná většina odborníků), není technicky možné, aby zůstával nominální počet středoškoláků a vysokoškoláků stejný.  Tato situace vede k tomu, že i přes obrovskou, doslova nadlidskou snahu učitelů na středních školách, často žasneme nad znalostmi, či lépe než neznalostmi našich maturantů. Od toho se pak odvíjí nářek vysokoškolských učitelů, že rok od roku jsou studenti na VŠ v průměru horší. Není to tak dávno, kdy si mi soukromě jeden z vysokoškolských pedagogů s lehkou nadsázkou povzdechl, že půjde-li to takhle dál, tak bude za 15 až 20 let učit své studenty číst a psát. Jinou, ale v důsledcích stejně zhoubnou cestou jako snižování kvality výuky, je pak otevírání absurdních oborů, které doslova chrlí nezaměstnané. A co hůře, nezaměstnatelné.

 Druhou, neméně podstatnou otázkou, je pak procentuální počet vysokoškoláků v populaci. Není to tak dávno (možná tak pět let) co jsem se upřímně děsila nad úvahami některých akademicky vzdělaných lidí o tom, že optimum je někde okolo 55 až 66% (!) vysokoškoláků a bakalářů v populaci. Momentálně přitom tvoří vysokoškoláci 12% populace (sčítání lidu 2011) a v současné době nějakou vysokou školu studuje zhruba polovina lidí mezi 18 a 26 lety. A to je neúnosné – ideální počet je výrazně nižší, já osobně se domnívám, že minimálně o 6% (tolik činní nezaměstnanost mezi vysokoškoláky), ale možná spíše o víc.

 Ještě Vám připadá rozhodnutí radních tak absurdní? Musím se přiznat, že mě ne. Byla bych naopak ráda, abychom začali zcela vážně hovořit o tom, že zavedeme přijímací zkoušky plošně na všech maturitních oborech. Chápu, že jsem teď doslova otevřela stavidla a přivolala na svoji hlavu hromy a blesky.

 Už slyším ty protesty nejen budoucích středoškoláků, ale i rodičů a učitelů. Ráda bych proto všechny skupiny poprosila, aby mne teď věnovaly chvíli pozornosti. Těm prvním dvěma bych ráda vzkázala, že naprosto chápu, že chtějí mít vše „v pohodě“. Řešením však není dětem životní cesty umetat, protože jim tím naopak spíš škodíme. Překonání jakékoliv překážky totiž člověka posílí a posune kupředu. Třeba tím, že mu ujasní, kterou cestou se má vlastně vydat.

 Učitelům a gymnaziálním profesorům bych pak ráda připomněla, že jen u nás v Jihočeském kraji je o 1200 míst na středních školách více, než je absolventů 9. Tříd! Slyšíte dobře, 1200. To je kolik gymnázií? Dvě? Či spíše čtyři? Vždyť my máme jen v Českých Budějovicích šest víceletých gymnázií. A to ani nemluvím o nářcích učitelů druhých stupňů ZŠ, kterým víceletá gymnázia pravidelně dělají brutální „výlov“ mezi jejich žáky.

 Ano, samozřejmě, vím, že školy dostávají peníze „na žáka“. Argumenty ředitelů a pedagogů na toto téma tak naprosto chápu. Ale – opravdu nejde jen o dogma, nebo o systém, který se dá nejen změnit, ale i vylepšit?!

 Problém ovšem je, že většině zainteresovaných jde primárně nikoliv o budoucnost našeho státu či školství, ale o budoucnost zcela konkrétních dětí a středoškoláků. A v takové debatě jde racionalita často stranou a my můžeme pokládat jeden pragmatický argument vedle druhého, ale když se zřizovatel rozhodne optimalizovat, jak se teď říká, síť středoškolského vzdělávání, rozpoutá se peklo… Jeho výsledkem jsou pak kosmetické úpravy, kdy se vlk nažere a koza zůstane celá.

 Pojďme se to prosím pokusit o racionální diskusi a zavedení prospěšných změn. Zkusme se tomuto problému postavit čelem, dřív než bude pozdě. Protože jde opravdu – i když se to možná na první pohled nezdá -  o budoucnost našich dětí.