Maturity, vysokoškoláci a podíl HDP

Skončil další školní i akademický rok. Pro některé studenty se uzavřel onou tolik diskutovanou státní maturitou, pro jiné zase diplomem srolovaným v úhledném modrém či červeném pouzdře. Pro nás, kteří jsme se školstvím tak či onak profesně spjatí, je to okamžik k malému ohlédnutí.

Nelze než začít od státních maturit. Ty jistě měly k dokonalosti daleko, provázela je řada problémů, ale nemůžeme pro stromy nevidět les a zpochybňovat jejich důležitost. Již historicky první výsledky ukázaly celou řadu věcí, které mohou – pokud je správně pochopíme – přispět k velmi pozitivním změnám v našem školství.

Tou hlavní z nich je doslova děsivá „mortalita“ maturantů. Dvacet procent neúspěšných a deset procent vůbec nepřipuštěných není věru málo. Nejde však o důsledek špatně nastavené maturitní zkoušky, ale spíše postoje, jaký k této zkoušce měla (a má) široká veřejnost včetně zaměstnavatelů. Prioritou byl zejména onen papír s kulatým razítkem a vše ostatní – tedy to, co člověk skutečně umí – bylo až na druhém místě. Poptávka vyvolala nabídku (nikoliv naopak!), a tak patřičné „lejstro“ lze nyní získat mnoha způsoby – i za peníze. Doufejme, že rodiče nyní budou více přemýšlet o tom, kam dítě po základní škole přihlásí. A zase se – a to dost neodbytně – vrací otázka, jak pomoci renesanci učebních oborů a návratu jisté společenské prestiže pro jejich absolventy.

Maturita je zakončením jedné vzdělávací fáze, ale studia zakončili i jiní studenti. Sešla jsem se s čerstvými absolventy pedagogické fakulty, obor učitelství pro první stupeň ZŠ. Příjemně mne překvapilo, že většina z nich nechce zatím utéct mimo školství, ale naopak chce i za tak složitých podmínek, jaké v českém školství panují, vzdělávat naši nejmladší generaci. Osobně považuji učitele prvního stupně za nejpodstatnější článek v celém systému, neboť je známo, že vztah k učení, vzdělávání a vytváření budoucích hodnot probíhá právě v prvních třech třídách.

Naše společnost se na učitele elementaristy divá tak trochu skrz prsty a dělá přitom velkou chybu. Ale zpět k těm absolventům. Oni jsou opravdu rozhodnuti učit i za podmínek, kdy nastoupí za dvacet tisíc hrubého a plat se jim, když vydrží, za dvacet let zvedne o zhruba čtyři tisíce.

Bohužel mají smůlu. Pracovní místa pro ně nejsou, neboť ve školách zůstávají učitelé, kteří už by měli nárok na důchod, často už je práce netěší a nenaplňuje. Odejít ale většinou nemohou, neboť je děsí představa, že po letech dřiny za podprůměrných plat budou muset vystačit s podprůměrnými důchody za situace, kdy jim vláda připravuje zvýšeným DPH či důchodovou reformou skutečně „klidný a hodnotný“ seniorský věk.

Proč tohle píši?

Protože již za několik měsíců budou všichni brzy připravovat strategie a volební programy pro krajské volby a kdo ví, možná nás neminou ani volby předčasné. Vidím přímo plasticky, jak budou tyto programy bez ohledu na to, zda jsou jejich autoři na pravé či levé straně politického spektra, dávat vzdělání a školství na první místo. Bohužel, jen na dobu určitou. Přesně do uzavření volebních místnosti.

Sama jsem velice ráda, že podobné úvahy jsem zaznamenala i u lidí z „byznysu“, ale jak rozetnout tento začarovaný kruh ještě nikdo nevymyslel. Všichni víme, že vzdělanostní společnost je základní předpoklad pro budoucí ekonomickou prosperitu, všichni chceme pro naše děti dobré vzdělání, ale nakonec to dopadne jinak.

Při sestavování rozpočtů se pokaždé ubírá především ze školství, protože důsledky jeho podfinancováni nejsou vidět ihned. Jenže až se ukážou v plné síle, bude to stát strašně moc peněz a úsilí s nejistým výsledkem.

Najde vláda odvahu zamyslet se nad tím, jak navýšit procento HDP, které na vzdělání dáváme? Měli by. A to už při sestavování letošního rozpočtu.