Azyl je dražší než trampolína

Azylové domy jsou ohromně užitečné. Teď se nebavíme o azylu pro uprchlíky, řeč jde o azylových domech pro matky s dětmi, které se dostanou do nějaké opravdu těžké životní situace. To jenom, aby nevznikla mýlka.

Celý systém azylových domů je především úžasná věc pro dívky a ženy, které jsou povětšinou vykořeněné ze svých rodin, mnohdy žádné ve skutečnosti ani nemají, ocitnou se navíc i bez partnera – ať už je opustí, je ve vězení nebo je to násilník. Tyto instituce skrývají desítky a stovky příběhů, mnohdy opravdu smutných.

Měla by to být taková záchranná síť na půl roku nebo na rok. A jak se celkem trefně říká, síť vlastně není to správné slovo – měla by to být trampolína, která „vystřelí“ matky zase zpátky do společnosti, umožní jim začlenění do (v tom nejlepším smyslu slova) „obyčejného“ života. Jako síť fungují dobře. Jako trampolína jenom občas.

Smyslem azylového domu je pomoc lidem v opravdové, nefalšované a koncentrované nouzi, navíc je to pomoc minimálně dvěma lidem najednou. Matce a jejímu dítěti. Mohou se zde ukrýt, najít bezpečí, přežít nejhorší dobu, dát se dohromady. Řada dívek se právě tady naučí věci, které jim jejich rodina (řekněme spíše sociálně vykořeněné okolí, protože opravdovou rodinu tato děvčata většinou nikdy nezažila) neposkytla. Naučí se starat o své dítě, vařit, zajistit základní fungování svoje a dítěte. V tom dělají azylové domy obrovskou práci.

Většina dívek a žen v těchto zařízeních jsou hendikepované. Ne, ne – nemají fyzický problém. Jenom je život postavil na úplně jinou startovní čáru, než kam staví většinu. Nedal jim šanci poznat obyčejné věci. Některé prošly dětskými domovy, ostatně mnohé z těch, které jsou v azylových domech nyní jako matky, v nich byly kdysi jako děti. Většinou jsou to ale opravdové oběti svého nejbližšího okolí, vyrůstaly v něčem, co má celé míle daleko k funkčnímu rodinnému zázemí.

Azylový dům jim pomůže v nejhorší chvíli, ale nutně je po nějaké době musí zase „vyplivnout“ do světa. Do světa, kterému nerozumí, ve kterém se neumí orientovat, který je pro ně nepřátelský. (Zkuste najít práci jako samoživitelka se vzděláním, které spíše nestojí za řeč!) S takým hendikepem se pouze opravdu silné dívky a ženy dokážou postavit na vlastní nohy, nespadnout k drogám, alkoholu, udržet si svoje děti.

Bohužel, v současnosti je to vlastně tak: síť zafunguje, ale trampolína to není.

Náš stát dává určité nemalé peníze na sociální dávky. Samozřejmě by bylo pěkné, kdyby jich bylo více, ale tohle není problém, který lze vyřešit dalšími a dalšími financemi. Nemá cenu dávat více prostředků tomu, kdo s nimi především neumí nakládat. Ona to vlastně není „vina“ těch dívek a žen, ony se to prostě nemohly naučit.

Kam by bylo velmi efektivní a velmi ekonomické dát těch peněz víc, to je systém terénních sociálních pracovníků, terénních asistentek a asistentů, s jejichž pomocí by se ona současná síť konečně přeměnila na trampolínu.

Efektivita vynaložených peněz není v tom, aby bylo více azylových domů, měly lepší vybavení (i když i to je samozřejmě podstatné), důležité je, aby se dřívější děti do nich nevracely jako opuštěné matky – samoživitelky, jako nové klientky. Aby si tento systém nevychovával příští zákazníky.

Spousta lidí stále častěji zpochybňuje funkci státu a sociálního systému, mluví o něm jako o neefektivním, možná dokonce zbytečném, drahém („berou nám daně a komu to dávají?“). Měli by si uvědomit, že i současný stav je dobrý a tyto peníze (teď mluvím zvláště o azylových domech), jsou ze středně a dlouhodobého hlediska vynaložené dobře. Kdyby tato pomoc nebyla, společenské náklady by byly daleko větší.

Ale je třeba věci dotáhnout do konce. Z našich škol jich vycházejí odborníci vyškolení na to, aby ze sítě byla trampolína. Je třeba je zaplatit a dát jim prostor k tomu, aby udělali svou práci. Za dvacet let se to ukáže jako správná investice. Dívejme se dál než na to, že nyní je třeba obětovat nějaké peníze.