Porevoluční zásahy do ekonomiky je třeba poměřovat tehdejší dobou

Vyrábět umělé kauzy z těsně popřevratové události má dnes hodnotu  maximálně jednoho převoditelného rublu.

Mediální odhalení údajného převodu peněz v rámci půjčky schválené komunistickou vládou Ladislava Adamce a útok na exprezidenta Václava Klause odhalilo jen vážný problém s pamětí ekonomických zákonitostí, či spíše nezákonitostí, které u nás platily v dobách „reálného“ socialismu. Do tzv. rozvinuté socialistické společnosti sovětského typu jsme se „naštěstí“ již nedostali. Ta byla fakticky spojena s totálním nedostatkem jakýchkoliv reálných peněz. Převoditelný rubl vznikl na začátku šedesátých let jako jakási zúčtovací umělá jednotka obchodních pohybů mezi státy sovětského bloku. Měla sice hodnotu uváděnou k americkému dolaru, odvozenou od trojské unce, obchodovat se s ní ale nedalo jinak, než v rámci zúčtování státem plánované výměny zboží a služeb mezi zeměmi sovětského bloku.

Nechci posuzovat výkon pana redaktora Vladimíra Kroce v rozhovoru s Václavem Klausem, který vedl k roztržce s bývalým prezidentem. Ten  samozřejmě poukazoval na úplně jiný ekonomický systém, který tady vládl před listopadem 1989. Pan redaktor sice vystudoval stejnou Vysokou školu ekonomickou v Praze jako pan exprezident i autor této glosy. Na rozdíl od pana exprezidenta a i mé osoby se však - alespoň podle dostupných zpráv na Wikipedii - s výjimkou čtrnáctidenního zaměstnání v Motokovu těsně po škole ekonomice nikdy nevěnoval. Vytahování  ekonomických kauz z doby těsně porevoluční  či mudrlantské posuzování  úspěšnosti ekonomických opatření v porevolučních devadesátých letech zůstane vždycky odborně i politicky bezcenné, pokud před závorku nevytkneme, v jakémže politickém systému či typu naprosto hermeticky uzavřené ekonomiky jsme se pohybovali.

Lidé kolem Václava Klause stáli po listopadu 1989 před unikátním úkolem, před kterým nestáli žádní jiní ekonomové či politici. Museli otočit „kolem dějin zpátky“ , když se ukázalo, že systém beztržního plánovitého hospodářství je úplný nesmysl a Reaganovými slovy naprostým omylem dějin. Devadesátými léty jsme naopak prošli téměř  zázračně a ekonomika i v době naprostého rozpadu sovětského trhu se nakonec nezhroutila. Dobře si vybavuji náměty různých slovutných ekonomických celebrit ze zahraničí. Nebyly použitelné. Prostě proto, že vycházely z úplně jiné reality fungování ekonomiky. Uspět nemohl ani současný prezident Miloš Zeman  se svou úvěrovou metodou privatizace. Pouze by ekonomické subjekty totálně zadlužil.

Tento článek nepíši proto, abych hájil vše, co se týmu kolem Václava Klause povedlo. K němu bych samozřejmě  přiřadil další. Dušana Třísku, Ivana Kočárníka, Karla Dybu i dnes již zvěčnělé Jana Stráského a Tomáše Ježka. A to bez ohledu na to, že zvláště Tomáš Ježek se pak názorově s Václavem Klausem začal rozcházet. Buďme rádi, že jsme  bez většího zakolísání těmi devadesátými lety prošli a ekonomiku udrželi v elementárním chodu a rovnováze.

Dnes máme jiné problémy. Vyřešit stále se zhoršující situaci v našich veřejných rozpočtech. Premiér i ministryně financí  nahlíží současnou evidentně špatnou situaci stále růžovými brýlemi. Dnes už debata nemůže směřovat ani k horizontu desítek let. Pokud se nezmění hodně naivní představa, že jediným lékem je  „další pumpování“   peněz do ekonomiky, tak tu máme za tři čtyři roky neřešitelný problém. Bude se postupně blížit potížím evropských zemí s nejvíce kritizovaným nárůstem dluhu a v jistém smyslu i těm vzpomínaným potížím mnoha  zemí sovětského bloku na konci osmdesátých let.  Hodnotu má debata úplně jiná. Jak tu nepřijatelnou výdajovou strukturu našeho rozpočtu v nedaleké budoucnosti vyřešit.