Ukrajina - možná je všechno jinak

Hodně blogerů se nás snaží přesvědčit, že zejména EU a USA přispěli k narůstu ultranacionalistických a fašistických sil; a pod vlajkou extremistů byl proveden protistátní puč. 

Pro ty co chtějí vědět víc.

Podle blogera Dušana Streita za to může precedent Kosova s tím, že si EU začalo hrát na Čtvrtou říši, a vyvolalo něšťastné události na Ukrajině. Podle dalšího blogera Břetislava Olšera: Dnešní Ruská federace má všechny znaky demokratického státu - ústavu, volené instituce, prezidenta, parlament, vládu, více politických stran a nezávislý tisk. To tvrdila naše KSČ, a nyní to tvrdí všechny státy světa - včetně Číny, KLDR a pod.

Dovoluji si přijít trochou do mlýna. Přece jenom jsem prožil čtyřicet let v budování socialismu a trochu si pomatuji. Proto mě překvapuje určitá naivita vůči Rusku (Sovětskému svazu).

Ruský čí spíše sovětský neblahý vliv na naší historii,  začal ihned po II. světové válce, kdy tady měli ohromnou pátou kolonu v podobě KSČ a nasazených agentů v ostatních politických stranách. Proto pro ně nebyl problém 25. únor přeměnit, za pomoci sovětských (ruských) poradců, ve své vítězství. Ne nadarmo 16. září 1949 požádal K. Gottwald a R. Slánský o vyslání sovětských (ruských) poradců, kteří hráli zasadní roli v politických procesech padesátých let. Ironií osudu Rudolfa Slánského je - že si poradci, o které s Gottvaldem požádal - vybrali jako hlavu protistátního spiknutí právě jeho.

V srpnu 1968 jsem bydlel vedle Haštalského náměstí, kde se nacházel hotel Haštal. Hotel v té době sloužil jako sídlo sovětských (ruských) okupačních vojsk. Na parapetu okna hotelu se vždy vyjímala hromada bílých knih, které jsem si každý den bral po více kusech. Nosil jsem je za roh do sběrny. Díky tomu jsem měl dvakrát, třikrát týdně na kino. Jednalo se o známou Bílou knihu, která měla obsahovat důkazy o údajné kontrarevoluci v roce 1968. 

V březnu 1969 po vítězném hokejovém zápase nad SSSR (Ruskem) 4:3 se po celé ČSSR rozjely oslavy. Dav nadšeně oslavující naše vítězství se objevil i u Aeroflotu na Václavském náměstí. Přestože se žádna oprava chodníku nekonala, byla před Aeroflotem hromada dlažebních kostek. Stačil jeden člověk, který vzal do ruky kostku a hodil. Výsledek? Dav se samozřejmě přidal. Davová euforie je v podstatě nezvládnutelná. Dalším výsledkem jedné dlažební kostky byl nečekaný přílet maršála Grečka, dubnový pád A. Dubček, nástup G. Husáka a normalizace. A nepomohlo ani vzepjetí lidí 21. srpna 1969. Kdy jsme si to s odpůrci vyřešili sami. Poznání zrady nás stálo několik lidských životú; a odsouhlasení pendrekového zákona, pro který hlasovali i tehdejší hrdinové Dubček, Smrkovský a spol.

Proč to vlástně píšu? Vždyť to nemá přece s Ukrajinou nic společného. Já si myslím naopak. Říká se, že opakování je matkou moudrosti. A já mám pocit, že je nutné opakovaně připomínat naše zkušenosti. Protože po těchto zkušenostech se můžu domnívat, že podobný scénář mohl být i na Ukrajině. Prezident Janukovič, zvolený především díky ruskojazyčným hlasům, slíbil svým obyvatelům, že podepíše Asociační dohodu s EU. Náhle po telefonátech a navštěvě u Putina změnil názor - a dohodu odmítl podepsat. Výsledek: pokojné demonstrace, které se po čase zvrhly do násilností. K tomu opět stačil jeden, či pár lidí, kteří v davu, který se začal radikalizovat, hodil  "dlažební kostku". A jako v případě Aeroflotu, se dav nechal strhnout. A kdo z toho měl především prospěch?  Jednoznačně Rusko. Vyhlášení "samostatnosti" Krymu za pomocí páté kolony. Obrovský narůst popularity Putina a hrdosti ruského (sovětského) lidu. To je to, co si určitě Putin přál.

Myslím, že jsme postaveni před rozhodnutím kam chceme patřit: do západní Evropy a nebo východní Evropy?! Za sebe říkám: raději budu v nenáviděné EU než v RVHP.