Ukrajina jako lakmusový papír stavu naší společnosti?

Jsou blogeři vzorek společnosti, když jich je pár set možná tisíc? Nejsem si tím úplně jist. Každý z nás má různé důvody proč píše nebo reaguje v diskuzích. Častým důvodem je vlastní zviditelnění, nespokojenost, politické směřování a nebo pouze chuť psát.

Situace v říjnu 1919 (naznačeny konečné hranice Polska a modře území ZULR)

V mém případě je to chuť a náhlý přebytek volného času. Velmi častým důvodem, hlavně mezi diskuzujícími, je nespokojenost se stavem společnosti. Spokojený člověk povětšinou nemá důvod svůj pocit veřejně vykřikovat. Několik vyloženě levicových až komunistických psavců mají širokou síť podporovatelů, kteří sentimentálně vzpomínají na "krásné" doby socialismu, aniž si to uvědomují, mají těch čtyřiceti let v sobě zažraný.

Komunisti se vždy snažili ovládnout mediální prostor a díky tomu lidem podpráhově vnucovat své vidění světa. V poslední době je to vidět na situaci na Ukrajině, kde se kromě skutečných bojů odehrává bitva v mediálním prostoru. Je zřejmé, že Rusové jsou díky své finanční a lidské převaze úspěšnější. V tomto smyslu jsem už napsal pár blogů. Nyní u příležitosti stého výročí vypuknutí I. světové války, která totálně překreslila mapu Evropy, se k tématu těchto blogů vracím.

Na I. světové válce s ohledem na území nejvíc tratilo Maďarsko a Ukrajina. Od roku 1917 existovala na Ukrajinci obývaném území bývalého carského Ruska tzv. Ukrajinská lidová republika (ULR) se sídlem v Kyjevě. Z počátku byla pouze satelitním státem Německa, ale po porážce Němců ve válce se chopil moci tzv. Direktoríát v čele se Symonem Petljurou.

Ještě než byla vyhlášena  nezávislost Polska vznikla 1.listopadu 1918 Západoukrajinská lidová republika (ZULR), která vznikla následkem rozpadu Rakouska-Uherska na území východní Haliče. Podle sčítání lidu v Rakousku-Uhersku z roku 1910 žilo na tomto uzemí 60% Ukrajinců, 25% Poláků, 12% Židů. Zbytek tvořily menšiny především Němců, Maďarů, Slováků a Rumunů. Města byla osídlena především Poláky a Židy, zatímco Ukrajinci žili na venkově. Tento fakt vytvářel národnostní napětí, a to především mezi Poláky a Ukrajinci. Největší problémem se stal Lvov, který byl obýván polskou většinou. Proto krátce po vyhlášení nezávislosti vypuklo ve Lvově povstání vedené Poláky. Pár týdnů po povstání přispěchaly na pomoc vzbouřencům jednotky z Polska a Lvov se stal součástí Polska.

22. ledna 1919 se obě republiky sloučily. Z praktického hlediska se jednalo pouze o symbolický akt. Západní Ukrajina byla součástí Rakouska-Uherska, a tak měla zcela rozdílné právní, sociální a politické normy a zvyklosti než zbytek, patřící pod Rusko. Nakonec obě části státu bojovaly nezávisle na sobě vlastní války. Západní část se musela potýkat s invazí Poláků, zatímco zbytek Ukrajiny bojoval na východě s ruskými bolševiky.

Vztahy mezi jednotlivými částmi Ukrajiny nebyly ideální už od vzniku sjednocené Ukrajiny. Postupem času se čím dál více projevovaly kulturní rozdíly mezi rakouskou a ruskou částí Ukrajiny. Politici z ZULR, kteří měli zažitý parlamentní systém z Rakouska-Uherska se báli rozšíření socialistických myšlenek na západ země, a tak se ostře stavěli proti vedení Kyjeva.

Velký rozdíl byl i v armádách jednotlivých částí. Západní Ukrajina měla vojsko mnohem disciplinovanější, zatímco východní vojsko bylo chaoticky organizované, účastnilo se pogromů na Židy a někdy dokonce bojovalo proti svým západním spojencům.

V Polsko-ukrajinské válce odolávaly jednotky ZULR polské přesile přes devět měsíců. V červenci 1919 ale Poláci dokázali obsadit většinu západoukrajinského území. Většina zbývající armády (50 000 mužů) se přesunula na východ bojovat s bolševiky.V červenci 1919 vytvořily zbytky bývalé správy ZULR exilovou vládu, ale vztahy mezi exilovou vládou a ukrajinskou vládou v Kyjevě se zhoršovaly. Vrcholem rozporů byla protichůdná diplomacie obou táborů. Exilová vláda začala vyjednávat spojenectví s bolševiky proti Polákům a vláda v Kyjevě jednala s Poláky o spojenectví proti bolševikům. Nakonec ZULR uzavřela spojenectví  s Bílou armádou a její Ukrajinské vojsko Haličské se tak dostalo přímo pod vedení bělogvardějců, což vysvětlovali, že spojenectví s bělogvardějci nakloní západní mocnosti na jejich stranu. Vláda v Kyjevě to striktně odmítla a exilová vláda byla nucena opustit Ukrajinu. Exil si našla 15. listopadu 1919 ve Vídni.

V dubnu 1920 byla podepsaná Varšavská smlouva mezi Polskem a Ukrajinou. Smlouva definovala polsko-ukrajinskou hranici na řece Zbruč, a tak celá východní část Haliče připadla Polsku. Haličský Ukrajinci se cítili zrazeni vládou v Kyjevě. Exilová vláda ZULR smlouvu odmítla a během Pařížské mírové konference se stále snažila stávající stav změnit. Společnost národů nakonec oficiálně přisoudila východní Halič Polsku 14.3.1923 s podmínkou, že polská vláda zaručí oblasti autonomii (to se nikdy nestalo)

Část poražné ukrajinské armády našla útočiště v Podkarpatské Rusi. Tuto oblast si nárokovala ZULR, ale nakonec připadla nové vzniklému Československu. ČSR přijímala ukrajinské uprchlíky po celou dobu války a dávala jim velkou volnost při organizaci jejich vlastních věcí v ČSR. Došlo dokonce i na vznik tzv. Ukrajinské brigády, její výcvik a vyzbrojení. Vojsko ale nikdy nebylo nasazeno v boji, protože ČSR zaujala v polsko-ukrajinském konfliktu neutrální postoj. Nakonec ukrajinští běženci zůstali po válce v Československu. Za přispění ČSR, která poskytovala velkou morální, materiální a finanční pomoc ukrajinské emigraci a ukrajinskému vojsku, vzniklo v ČSR velice aktivní centrum ukrajinských emigrantů (https:/en.wikipedia.org/wiki/west_Ukrainian_People%27s_republic_oldidi=498550212)

Ukrajinci byli po I. světové válce jediný velký evropský národ, který nezískal vlastní demokratický stát. Silné carské porušťování, které vyvrcholilo v roce 1907 likvidací ukrajinského tisku, zkonfiskováním ukrajinské literatury a zahájením represe proti osobnostem ukrajinské kultury, nebylo nic proti tomu co následovalo. Ruský imperialismus měl ještě horšího následníka. Ruský-sovětský komunismus.

1929 -1930 zatčení a odsouzení 45 osobností ukrajinské vědy, literatury a kultury. Začátek kolektivizace a "rozkulačení", nucené vystěhování statisíce rolníků na Sibiř a Dálný východ.

1930 "Pacifikace" . Tvrdé represivní opatření polské vlády proti ukrajinskému obyvatelstva a předním osobnostem politického a kulturního života v Haliči

1932 - 1933 komunisty vyvolaný hladomor na Ukrajině, v jehož důsledku zemřelo 8 až 12 milionů Ukrajinců. Hromadné přesídlovaní Rusů do vymřelých měst a obcí. Pogrom Ukrajinců na Kubáni.

1934 - 1941 ničení stavebních a kulturních památek na Ukrajině, zatčeno a popraveno 8O% národní inteligence. 

1936-1938 masový teror na Ukrajině "ježovščyna"

1938 vyhláška o povinném vyučování ruštiny v národních republikách SSSR

1939-1941 rozsáhlé represe NKVD na Západní Ukrajině. Masové odsuny obyvatelstva do vzdálených míst SSSR

1944 - 1955 trestné výpravy NKVD proti silám odporu na Západní Ukrajině (zabito přes 150 tisíc lidí, zatčeno přes 100 tisíc)

Nevím jak vy, ale toto jsou jasné činy, které se nazývají slovy genocida nebo holocaoust.

První organizací pro boj s nepřítelem byla ČEKA (Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a  sabotáží). Zajimavostí je národnostní složení jeho vedení: Dzeržinski Felix - původem Polák, Józef Unszlicht - původem Polák, Vjačeslav Menžinskyj - potomek polských přistěhovalců, Jakov Peters - Litevec, Abram Belenskij - běloruský Žid.

Může se někdo divit, že Ukrajinci, Estonci, Lotyši, Litevci a některé jiné národnosti, zpočátku vítali Němce jako osvoboditele? Porušťování, které začalo za imperiálního Ruska dosáhlo vrcholu za komunismu, který se chvástal osvobozením dělníků z jařma kapitalistů a podporoval po celém světě osvobozovací hnutí,  zatímco osvobozovací hnutí na svém území krutě potlačoval. Nevím, ale z tohoto pohledu se domnívám že tzv. banderovci a jiná ukrajinské hnutí byli osvobozeneckou armádou, což vzbudi hněv v těch kteří bezmyšlenkovitě čtyřicet let přijimali propagandistické vymívání mozků a komunistický černobílý pohled na svět. A pokud je někdo nazývá fašisty, tak by muselo být  každé hnutí za nezávislost označené jako fašistické, protože v meziválečném období se jim připisované excese, děli v celém světě, a to v daleko větší míře a hrůze. Není to omluva, ale historická skutečnost.

Majdan, o kterém někteří ví všechno, je konec jedné historické epochy - vzpoura  proti Ruské despocii a začátek návratu tam, kam Ukrajinci chtěli jít po I.světové válce - do civilizované Evropy. Češi by tomu měli rozumět, protože, oproti Ukrajincům, měli štěstí. Porazili povstání v Sudetech. Porazili Maďary na Slovensku. Vyřešili situaci s Polskem. A i když ztratili Podkarpatskou Rus, odsunuli Němce. Ukrajinci neměli to štěstí. A nejen oni. Všechny státy, které se staly obětí ruského imperialismu a sovětského komunismu, tu šanci nedostaly. Ruské menšiny, které se tam dostaly díky vyvražďování a odsunu původních obyvatel, si nyní na těchto územích nárokují něco, na co nemají nárok.

Putinovo hořekování nad rozpadem Sovětského svazu (Ruského impéria) nás musí varovat. Čečenci i jiní o tom něco vědí.

Příznivci ruského imperialismu a sovětského komunismu vystrkují růžky i u nás (viz mé blogy Spiklenecká teorie, nebo pohádka?). Ne nadarmo nás víc jak čtyřicet let ovládali. A přestože odešli, tak nám tady něco zanechali. Vzpomínám si, jak na I.P.Pavlova byl stolek s podpisovým archem proti radaru v Brdech. Nic proti tomu, ale problém byl, že u stolku stáli dva mladíci na jejichž hrudi se skvěly odznaky V.I.Lenina a další podobné. Nyní se objevili různí Vyvadilové a jejich Spolek přátel Ruska, různí "vlastenci" co píšou na ruskou ambasádu a karmisti, kteří ostošet karmují na -  a myslím, že nejenom na místních blozích -všechno co se týká tzv. ukrajinského "fašismu", a tím podporují ruský imperialismus a sovětský komunismus, který spolu s německým nacismem, stojí za desítky miliony lidských obětí dvacátého století. Jsou to i ti, co volají po silné ruce, po českém Putinovi, aniž si ve svém hněvu neuvědomují, že v demokracii jsme každý z nás voličem, a jen my a znovu jen my, jsme zodpovědni za to jakou vládu máme.

 Ilja Bart: Slibujeme ti, soudruhu Staline

Slunce se zatmělo...A strašnej úder z dáli

planetou otřás v samých základech.

Dnes umřel Josef Vissarionovič Stalin

náš rodný otec, vůdce, zachránce nás všech.

Ne - hlava ani srdce není s to zvážit.

Náš Stalin - lidstva nejpevnější jistota.

Jak mohla lidská smrt si opovážit

se dotknout samého pramene života? 

Ne, o smrti - teď mluvím o odkazu

jej v životé i v práci směle rozvinem,

Na život na smrt věrni Sovětskému svazu,

To slibujeme Ti, soudruhu Staline.    

Irina Konnovová: Báseň o Putinovi

Na naší domovinu strýček Putin shlíží:

"Buď veliká a silná," dí.

Však jednoho dne sní.

Kde jsou ta naša děcka maličká?

Tak málo je jich mezi námi

I dal se do studia knih

A pak nařídil celý zemi:

"Jen jedno dítě u mámy?!

To není moc! Dva je třeba!"

A náhle celičkou vlast děti zaplňují

množstvím a krásou oplývají

Jak květiny - tam i tady

všechna batolata v celém Rusku

se nyní jmenují PUTIŃATA!     

          Putinovo jméno nesou desítky ulic po celé zemi. Starostové se předhánějí v odhalování jeho soch a bust. Nepřipomíná vám to něco? Není to důkaz že carismus, komunismus a kult osobnosti je silně zakořeněn v srdcích Rusů!    

Milý hodný strýčku Hitlere, už dlouho čekáme, až přijdeš k nám do Memelu (dnešní Klajpeda). Každý od těch nejmenších po starce tě tady nadšeně zdraví Heil Hitler. Byly bychom rádi kdybychom se opět stali součástí Německa. Tak přijď co nejdříve a spas nás před Litevci a Židy. Židi nám nejen berou chléb, ale o velikonocích dokonce vraždí křesťany. A proto, milý strýčku Adolfe, přijď prosím co nejdříve.

Malá německá dívka