Socialismus Česko zušlechtil, zbavil ho bídy, přitom čelil přesile

říká místopředseda KSČM Josef Skála, člen KSČ od roku 1970, bývalý předseda Mezinárodního svazu studenstva, který zpochybňuje Bilakův zvací dopis, a dále hlásá Bez komunistů by dnes bydlely děvečky v maštali! 

Kromě toho pan velkopodnikatel hlásá, že díky komunistické straně se v ČSSR zvýšila výroba na sedminásobek toho co se vyrobilo v roce 1948. Lež, jak je všeobecně známo, byla vždy komunistickou zbraní,.jak ohlupovat obyvatelstvo; jehož část, díky nemožnosti srovnání, tomuto klamu podlehla. Ale po roce 1968, zvláště po bratrské pomoc,i která bude mít za dva dny výročí, jejím lžím věřili už jen různí Skálové; kteří nám chtějí vnutiti dojem, že zatímco  socialistické země budovaly zářivé zítřky, svět ustrnul v roce 1948 a dál se už nevyvíjel. Jaké by asi bylo překvapení soudruha Skály, kdyby si zjistil vývoj ve světě, zvláště v západní Evropě. Jak by byl rozčarován čísly, které by daleko předčila čísla sovětského bloku, který stále víc a víc hospodářsky zaostával. Ale stud komunisti neznají. Což je vidět i v intenzitě psaní zdejších blogerů soudruha Cvalína, který se na svém blogu chlubí fotografií s prezidentem Zemanem, a komunistickou euruposlankyní Konečnou, který si zřejmě neuvědomují, že jsou členy zločinecké organizace, jako bylo NSDAP. Ne nadarmo má nacismus a komunismu na svědomí nejvíce lidských oběti ve dvacátém století.

K napsání toho blogu mě inspiroval rozhovor časopisu Reflex (.33) se zakladatelem dětské onkologie v Československu, profesorem Josef Kouteckým z kterého jasně vyplývá proč tak soudruhy vychvalované socialistické Československo měl průměrný dosažitelný věk o deset let nižší než kapitalistická západní Evropa.

Když jste svůj obor zakládal, přežívaly tři onkologické nemocné děti ze sta. Beznadějnější práci jste si nemohl vybrat.

Přežily pouze děti, u nichž se podařilo odstranit celý nádor a v těle nezůstala jediná nádorová buňka. Mou touhou bylo zachránit děti, které umíraly. V roce 1964 jsem požádal šéfa pražské Kliniky dětské chirurgie, zda bych se nemohl cíleně věnovat  nádorům dětí. Souhlasil...První stanice dětské onkologie s několika lůžky jsem založil na Karlově. Pracovnu, jež dříve sloužila jako sklep na uhlí, jsem měl hned vedle márnice. Když jsem jednou v noci spěchal k naléhavému případu, narazil jsem na chodbě před pracovnou na topiče, který s příbuznými opékal na ohýnku kočku. Nabízel mi ochutnat...V roce 1978 vzniklo oddělení dětské onkologie v Motole, o pět let později klinika. V prostorách pro padesát dětí jich mnohdy leželo osmdesát, spaly po dvou na posteli. Nový pavilón dětské onkologie, včetně moderního radioterapeutického oddělení, byl otevřen v roce 1997. Nyní se uzdraví na devadesát procent dětí.

V něco takového jste před více než půlstoletí nemohl ani doufat.

Přestože jsme žili za železnou oponou, usilovně jsem se zajímal o vědecké poznatky z ciziny, studoval zahraniční literaturu. Byl jsem samouk. Jako první  jsem začal se systémovou léčbou - chemoterapií. Jenomže tady nebyly žádné léky. Sháněli jsme je pokoutně, ptal jsem se rodičů nemocných dětí, zda nemají na Západě příbuzné, na něž by se mohli obrátit...V Motole jsme neměli možnost léčit ozařováním, nebyly přístroje. Den co den jsem na své riziko posílal onkologicky nemocné děti na radioterapii na Karlovo náměstí, na Bulovku, na Vinohrady. Deset dětských pacientů v sanitce doprovázela jedna sestra. Koncem sedmdesátých let jsem za ředitelkou Motola přišel  s nápadem, že kdyby každý Čech a Slovák dal korunu. Za patnáct milionů  by se pro děti mohl pořídit ozařovač. "Koutecký, vy jste se zbláznil! odpověděla. "Copak můžeme říci, že československé socialistické zdravotnictví potřebuje sbírku? že nezajistí péči svým občanům?"

Vašim nadřízeným nebylo trapné, že si léky musíte obstarávat sami?

Oni to věděli, ale báli se veřejně říci, že v Československé socialistické republice nejsou dostupné nezbytné léky. Bylo to do očí bijící, ale až v osmdesátých mi vyšší úředník s rozhodujícími pravomocemi na ministerstvu slíbil, že pro nás vyčlení určité množství valut, nicméně bylo pokaždé nutno podat žádost o mimořádný dovoz. Než požadovaný lék za čtyři měsíce dorazil, nádor kolikrát metastázoval. Mnohokrát jsem stál nad pacientem. Věděl, čím ho léčit, a neměl ho čím léčit.

Vstup do strany by vám pracovní podmínky možná usnadnil. Nepřemýšlel jste o tom?

To nepřicházelo v úvahu! Do partaje měl lákali, pokaždé jsem odmítnul. Na rovinu jsem jim řekl, že můj otec, kterého zničili, by se v hrobě obracel. Tátu po Únoru vyhodili z úřadu, musel do kladenských hutí. Zemřel předčasně - padl na ulici, když vezl kočárek s ročním vnukem - jednou mě předvolali do Bratolomějské a na rozloučenou pohrozili, že se ozvou znovu. Jenže zasáhl osud. Za čas skutečně zazvonil telefon. Estébák, jenž vedl výslech, mě poprosil, zda bych neléčil dceru jeho kolegy. Holčička se uzdravila. Její otec mi přišel po několika letech a změně režimu poděkovat.

Ano, tak vypadalo ve skutečností komunistické heslo - vše pro zdraví občanů. bylo by zajímavé zjistit kolik dětí umřelo díky jejich politice. Ale to si oni nikdy nepřipustí, dál budou hlásat své bludy o zářných zítřcích, které by jsme měli, kdyby CIA neprovedla převrat. 

A ještě použiji jednu citaci z článku:

Člověk má žít v lásce, s radostí a vnitřním vyrovnáním. Kdo se neumí vyrovnat sám se sebou, nedokáže se vyrovnat ani se svým okolím.