Po únoru

Desátého března 1948 záhadně umírá ministr zahraničí Jan Masaryk. Jedenáctého března je všemi přítomnými poslanci potvrzena nová komunistická vláda. Začíná doba komunistické totality.

Někteří poslanci jako Milada Horáková, Fráňa Zemínová, Hubert Ripka. Petr Zenkl, Prokop Drtina, Jaroslav Stránský (ČSNS)  nebo Vojta Beneše (bratr E. Beneše - ČSSD) a další, se už před tím, na protest proti postupu KSČ, vzdali mandátu. Jiní rychle, občas za velmi dramatických situací, odešli do emigrace. Jiní byli zatčeni.

9. května byla přijata nová ústava vyhlašující lidově demokratickou republiku. (přestože ji E. Beneš odmítl podepsat) 

V červnu se sloučila ČSSD s KSČ.

Československá strana národně socialistická se pod vedením zrádců E. Šlechty a A. Neumanna přejmenovala na Československou stranu socialistickou. Pod tlakem komunistů se rozhodli se, že se bude jednat o "prestižní" stranu do níž může vstoupit pouze 30 000 členů. Jenomže všechno bylo jinak.  Z pětapadesáti poslanců se od nich distancovalo pětačtyřicet. Strana která v únoru měla cca šest set třicet tisíc členů  se v podstatě rozpadla. Zrádci vyloučili 240 000 straníků. Druhá polovina odešla z politiky a 200 000 členů včetně 150 místních organizací přešlo do KSČ. K 1. lednu 1949 se jim podařilo shromáždit sotva 14 000 národních socialistů.

ČSNS měla před válkou padesát tisíc členů napříč celou republikou včetně Podkarpatské Rusi, kde měla i senátora. Po válce byla Podkarpatská Rus odtržena  a na Slovensku nemohla ČSNS vykonávat politickou činnost. Tisíce členů padli  v boji na obou frontách nebo zemřeli v koncentračních táborech. V květnu 1945 měla ČSNS cca 30 000 členů. Ale poté co Marie Švermová vyhlásila závazek, že do roka bude mít KSČ milion členů, začaly strany hon na nové členy. Hodně lidí si uvědomilo, že po odsunu Němců, se naskytla velká možnost dobrat se majetku či se stát národním správcem. Tušili, že straníci budou mít lepší vyjednávací pozici, proto se ve statisících hlásili do stran. Do ČSNS se povětšinou hlásili bývalí členové zakázaných stran. Proto se během pouhých dvou let ČSNS rozrostla na cca 630 000 členů.  Díky sloučení ČSSD s KSČ a přechodu velkého počtu členů z ČSNS a ČSL měla  KSČ v roce 1949 2,3 miliony členů.  To byl každý třetí dospělý občan.

Za odpor ČSNS vůči KSČ byli věrní stranící perzekvovány. Jedenáct  poslanců ČSNS čekal dlouholetý žalář. Dva poslanci (Horáková, Jaroš) byli popraveni. Několik tisíc členů skončilo v žalářích. Ještě víc jich emigrovalo. A několik desítek jich bylo popraveno ( Křižan, Pelc atd.)

O únorových událostech se říká, že demokratické strany selhaly a nahrály komunistům. Můj názor je jiný. Poté co komunisté odvolali poslední nekomunistické velitele policie (jednalo se především o členy ČSNS), a dosadili na tyto místa své členy, nezbylo jim nic jiného, než se pokusit zvrátit vývoj. Pravda udělali to naivně. Jenomže kostky byly už hozeny a to v neprospěch demokratických stran. Velký, či spíše zásadní, podíl na tom měli samotní občané. A to asi bylo největší zklamání demokratických stran.

Fotografie jsou z archivu ČSNS a Ústavu pro studium totalitních režimů.