Před 140 lety, 5. února 1875 se v rodině pražského obuvníka narodila vyjimečná a nadmíru aktivní žena, která to svému okolí dávala patřičně najevo. Aktivistka, politička, oběť fašismu, o které komunisti nemluvili- Františka Plamínková. Oproti popravené Milušce Kudeříkové neměla správný stranický původ a ještě ke všemu byla její mladou přítelkyní Milada Horáková.
Františka Plamínková vystudovala obecnou, měšťanskou školu a Státní učitelský ústav v Praze. Podle předpokladu se po absolvování školy začala věnovat učitelství. Jenomže učitelská ženská profese v té době požadovala celibát. Což se Plamínkové nelíbilo a začala bojovat za zrušení celibátu a rovnoprávnější postavení učitelek. Tím byl založen feministický základ.
V roce 1903 se stala zakladatelkou Ženského klubu českého, v kterém bojovala za zrušení celibátu učitelek, volební právo žen a rovnoprávnost žen a mužů. Díky tomu se v roce 1908 zúčastnila v Amsterdamu mezinárodního kongresu Aliance pro volební právo žen.
V roce 1918 vstoupila do Československé strany socialistické, jak se v letech 1918 - 1926 jmenovala Československá strana národně socialistická (ČSNS). V roce 1919 byla zvolena do zastupitelstva hl. m. Prahy, kde se po čase setkala s mladičkou Miladou Horákovou, která ji až do své neblahé smrti brala jako svou učitelku, důvěrnici, kamarádku.
V roce 1923 založila Plamínková Ženskou národní radu a byla její předsedkyní až do své smrti. Od roku 1925 byla místopředsedkyní Mezinárodní rady žen. V tom samém roce se stala senátorkou a byla jí do zrušení Senátu v roce 1939.(foto: pamětní deska na budově Senátu)
V meziválečné době se nesporně jednalo o nejznámější Češku ve světě. Díky ní byly v Praze postaveny na Smíchově Ženské domovy a dům Ženského klubu českého. Jako tvrdá, zásadová, neústupná, nenávidějíc konjukturálnost, se stala některým lidem nepohodlnou, ale díky přátelství s rodinou Masaryka měla dobrou podporu. I k ženám si nebrala servítky: "Mně se zvedá žaludek z těch ženských, které chtějí reformovat svět a zavádějí mam a klam."
Svoui neohroženost prokázala v září 1938, kdy Adolfu Hitlerovi napsala otevřený dopis, v kterém mu vyčetla neúctu k prezidentovi Benešovi a upozornila ho na jeho historické a zeměpisné chyby, jichž se dopustil ve své "slavné" norimberské řeči 12. září. Svůj dopis končí: "Jako poctivá demokratka považuji za svou lidskou povinnost napsat Vám, pane říšský kancléři, protože jsem pevně přesvědčena, že i proti vojenské přesile pravda vítězí."
Ani po okupaci neváhá se ozvat. Protestuje u státního prezidenta Háchy, že v padesátičleném vedení jediné povolené protektorátní strany - Národním souručenství, není jediná žena. Odmítá navrhnout zrušení Ženské národní rady, jak si to přejí protektorátní orgány.
Měla možnost emigrovat, když v květnu 1939 vycestovala na feministický kongres do Kodaně. I když ji přátelé nabádali, vrátila se. A hned první den po vypuknutí II. světové války - 1. září 1939, byla zatčena a šest týdnů vězněna.
Její pasivní resistenci vůči okupačnímu režimu napadl v únoru 1942 několikrát v tisku redaktor Poledního listu Karel Werner (v dubnu 1947 odsouzen k trestu smrti a popraven), čímž na ni upozornil gestapo. A nebyl jediný, kdo se o ní zbaběle opřel. Loni, sedmdesát dva let po její smrti, na ni upozornil i "historik" Jan Nepomuk Albert Bewid-Buquoy z Eligutu, jehož pravé jméno zní Jan Kopecký, který ve svém pomlouvačném blogu o Miladě Horákové psal o Františce Plamínkové jako o "strašpitlovi". (viz blog: http://vladislavsvoboda.blog.idnes.cz/clanok.asp?d=4111088&k=99496)
"Strašpitla" Františku Plamínkovou v rámci heydrichiády opět zatklo gestapo (11.6. 1942). Po třech dnech byla deportována do Terezína, kde se setkala s Miladou Horákovou a 30. června 1942 byla, k potěše kolaborantů, na Kobyliské střelnici popravena.
A jak se u nás stává - v roce 1960 komunisti přejmenovali ulici Františky Plamínkové na ulici Františka Křižíka, komunistického novináře, který byl jako Františka Plamínková za heydrichiády zastřelen. Naštěstí si to někteří uvědomili a Františka Plamínková má opět v Praze svou ulici.
