Zdejší velký bojovník Jaromír Petřík v jednom svém blogu píše o Petru Pavlovi jako o velkém zločinci a zrádci, protože měl být členem KSČ. Tím se, dle Petříka, měl po roce 1989 dopustit zločinu velezrady.
V podstatě každý ví, že ten, kdo se chtěl dostat do vyšší podnikové funkce či udělat kariéru v armádě, zvláště u speciálních jednotek, se musel komunistům upsat, jinak neměl šanci. Samozřejmě byly výjimky. Například v nemocnicích byly některé kapacity nedotknutelné, protože i vrchnost bývala nemocná a bylo pro ně důležitější mít kvalitního lékaře než nekvalitního straníka.
V osmdesátých letech, předvoj dělnické třídy, KSČ pocítila ve svých řadách nedostatek dělnického kádru. Naopak tlak THP ( technicko -hospodářských pracovníků) pracovníků byl enormní. Každý věděl, že postup výš, bez komunistické legitimace, je v podstatě nulový. Proto přišla KSČ s novou strategií. Na přijaté tři dělníky bylo možné přijmout jednoho pracovníka THP.
Pro závodní výbory KSČ se nejvýhodnějším lákadlem pro nové dělnické členy staly byty. Chceš byt? Tak vstup do KSČ! Vzpomínám jak v podniku, kde jsem pracoval, vstupovali do strany i její zavilý odpůrci. Když jsem to jednomu připomněl, odvětil: "A co jsem měl dělat? Měl jsem malé dítě a neměl kde bydlet.Já bych k vůli bytu vstoupil třeba i do Svazu přátel žehu!"
Druhý bydlel ve starém polorozpadlém domě. I on, aby dostal byt, vstoupil do KSČ. Když jsem ho navštívil v jeho dílně, ptám se ho:
"Kolik platíš nájem?
"Šest set," odpověděl.
"Kecáš. Ty musíš platit minimálně sedm set!" odporoval jsem mu.
"Platím šest set. Přece vím kolik platím!" rozčiloval se.
Já říkám: "Ty platíš minimálně sedm set. Ty jsi totiž zapomněl na měsíční příspěvky KSČ, za to že ti dali byt."
A pak už jsem pouze běžel, protože vzal první trubku která byla při ruce a honil mě po dvoře.
Tímto způsobem ohnuli páteř i lidé, kteří by nikdy, za normální situace (která tady ale bohužel nebyla) do strany nevstoupili. Listopad 1989 byl pro ně vysvobozením. Rychle zahodili legitimace s tím, že s politikou a především politickými stranami nechtějí mít do konce života nic společného.
Samozřejmě byli i jiní. Takový, kteří se vždy, jako chameleoni, obarví barvou vládnoucí strany. Je jim jedno jestli je u vlády NSDAP. KSČ či Strana kočičí pracky. Důležité jsou výhody z toho plynoucí. Někteří v KSČ zůstali. Někteří z nostalgie. Jiní ze vzpomínek na to, jak rozhodovali o životě jiných. Další vycítili, že jako poslanci na tom nebudou špatně. Jiní se kupodivu obarvili na pravicové modro. Jiní na levicové oranžovo. Jiní dokonce vstoupili do extrémních stran. Ale našli se i desetitisíce těch kteří začali kapitalisticky podnikat. Po čase zjistili, že přes své vysokoškolské vzdělání na to nemají. Ale hodila se jim jiná zkušenost, tak obvyklá v době vlády KSČ - Já na bráchu, brácha na mě a nebo jiné tehdejší populární heslo: Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu. Důsledky neseme doposud - tunelování, rozkrádání podniků, úplatky, povadlá morálka atd.
Někteří to dotáhli hodně daleko. Například na předsedu vlády či předsedu Senátu.
I toto je důsledek čtyřiceti let vlády komunistů. Kdysi T.G. Masaryk řekl, že potřebujeme padesát let než vybudujeme demokracii. Bohužel jsme na to měli pouhých dvacet let. Když připočteme poválečné bahno, tak jsem začali znovu od nuly. Takže nám ještě chybí jednadvacet let, než konečně vybudujeme demokracii.
